Drobečková navigace

Adaptogen jako farmakologický koncept

Původ termínu adaptogen

Dr. Nikolai Lazarev
Николай Васильевич Лазарев

Původ termínu adaptogen se datuje do roku 1947 a připisuje sovětskému lékaři a vědci Nikolaji Lazarevovi. Lazarev, který vystudoval medicínu v r. 1928, se nejdříve věnoval škodlivým průmyslovým chemikáliím, jejichž použití se tehdy prudce rozšiřovalo. Za druhé světové války dostal za úkol zkoumat vojenské stimulanty (amfetaminy, kokain), tehdy populární u všech armád. Jako vědec zřejmě nebyl spokojen s jejich krátkodobým účinkem, po němž následuje dlouhý abstinenční syndrom. Tyto látky se někdy vyplatí ve specifických krátkodobých bojových situacích, ale jejich dlouhodobé užívání je celkově negativní.

Po skončení války Lazarev hledal látky, které by dlouhodobě zvýšily výkonnost, aniž by byly zdraví škodlivé. Šlo též o lékařské odsouzení zmíněných návykových stimulantů, které – ač se nám to dnes může zdát neuvěřitelné – tehdy ještě nebyly zakázané. Armádní stimulanty (pervitin) tehdy snadno pronikaly i do civilní populace. Dnešní zákazy "tvrdých drog" mohou vyvolávat dojem, že právě ony jsou nejúčinnější. Faktem je ale, že už v 50. letech se tyto látky považovaly za zastaralé. Definice adaptogenu sloužila jako ideál, k němuž by se tonika nové generace měla blížit. Protože původní Lazarevovy práce mi nejsou dostupné, jako zdroj jsem použil Kelly2001rrp a j.

Klasické období studia adaptogenů

Zlatý věk výzkumu adaptogenů nastal v 50. a 60. letech. Na Lazarevovy práce navázala další generace vědců. V roce 1969 Izrael I. Brechman a Igor Dardymov publikovali (Brekhman1969nsp) následující formální definici:

Definice adaptogenu

  1. Adaptogen vyvolává nespecifickou odpověď, t.j. zvýšení odolnosti vůči několika stresujícím faktorům, v to počítaje faktory fyzikální, chemické a biologické.
  2. Adaptogen má normalizující vliv na fyziologii bez ohledu na to, v jakém směru od normálu stresor působí.
  3. Adaptogen nezasahuje do normálního fungování organizmu více, než je nutné ke zvýšení nespecifické odolnosti.
Dr. Israel Brekhman
Израиль Ицкович Брехман

Jako počáteční inspirace a příklad přírodního adaptogenu zpočátku sloužil právě ženšen, který je příkladem zdraví prospěšného tonika s prokázaným účinkem. Jeho účinek byl zkoumán v tehdy populárním vojenském (Berdyshev1981eeb, Medvedev1963ege) a kozmickém (Khasina1983eee) kontextu, při vyčerpání (Dardymov1972ipr), hladovění (Peng1963egc), extrémních teplotách (Novozhilov1985mae), radiační (Brekhman1960ecp), chemické a mikrobiální zátěži, psychickém stresu (Brekhman1969eea) atd. Byla snaha objevit nové přírodní adaptogeny, třeba počítačovou analýzou tradičních asijských receptů (Brekhman1969eea) či průzkumem rostlin příbuzných (např. eleuterokok ostnitý, aralka vysoká, aralka srdčitá a další aralkovité, parcha saflorová, pupava Biebersteinova, rozchodnice růžová, klanopraška čínská...) Byla též snaha hledat adaptogeny syntetické – např. 2-benzyl-benzimidazol (dibazol), neuroprotektant objevený Lazarevem }Brekhman1969nsp). Je ale nutné říct, že přírodní adaptogeny, o jejichž život zkvalitňujícím účinku se lze přít, nedosáhly věhlasu přírodních antibiotik (penicilin, ampicilin, tetracyklin...), o jejichž život zachraňujícím účinku se přít nelze. Adaptogeny dosáhly věhlas v Sovětském Svazu a socialistickém bloku, zatímco v bloku kapitalistickém tržní ekonomika vedla k vítězství tonik patentních (patentní analgetika, antiflogistika, nootropika a další život zkvalitňující léky...), které nelze pěstovat a tržním způsobem získávat z přírody. Proto je v Západní Evropě a USA termín adaptogen i dnes prakticky neznámý. A já jen dodám, že předpona adapto- v termínu adaptogen pochází ze slovního spojení generalizovaný adaptační syndrom (GAS), což je honosný název pro savčí stresovou reakci, tj. aktivaci hypotalamo-hypofyzární osy a následný výlev kortizolu z nadledvinek. Tato reakce zapíná jakýsi nouzový režim fungování živočicha, který se nespeficky aktivuje v nejrůznějších krizových situacích. Odtud slovo "nespecifický" v původní definici adaptogenu. V dnešní společnosti se nám tato nouzová reakce, která naše tělo připravuje i na fyzický boj (útok nebo útěk) ovšem zapíná i při čistě nenásilných hádkách se šéfem, ale to bych za prvé odbočoval a za druhé říkal věci, které dnes všichni vědí. V době, kdy byl vytvořen termín adaptogen, byly tyto informace ještě horkou novinkou, o které se mluvilo jen na vědeckých sympoziích. Objevitelem stresových hormonů byl Jánoš Selye, který honosný název generalizovaný adaptační syndrom zavedl jako součást tzv. sjednocené teorie medicíny, jíž se tento ambiciózní muž snažil provést v medicíně totéž, co jeho slavnější vědečtí kolegové dříve provedli ve fyzice. Na rozdíl od převratných fyzikálních teorií 20. století, o nichž se většina lidí přít neumí, se o snáze pochopitelné sjednocené teorii medicíny většina vědců přela, též s poukazem na to, že lékařskou praxi lze snadno vykonávat i bez zbytečného teoretizování. Selyeho a Lazarevova/Brechmanova teorie tak ve vědě 20. století sdílely více-méně stejný osud.

Adaptogeny v současnosti

Od dob klasického výzkumu adaptogenů uběhlo mnoho let. Psychotropní látky byly zákonem zakázány, průměrná morální úroveň výzkumníků poklesla, vojenský a kozmický výzkum vyšel z módy. Léčba přírodními prostředky si dnes opět získala oblibu, ale legislativní pohled na léky je pořád schválně paracelsovský. Počet vědeckých publikací používajících klíčové slovo adaptogen vzrostl, ale rozvážnost při jeho použití nestoupla. Teorie adaptogenů také na rozdíl od jiných odvětví obecné farmakologie nezaznamenala od 60. let prakticky žádný pokrok. Co máme, je pouze hrstka klasických adaptogenů – rostlin povýšených do tohoto statusu ještě Lazarevem a Brechmanem – a definice adaptogenu, která dnes (kdy jsou všechny mechanismy známé a tudíž specifické) působí svým použitím adjektiva "nespecifický" už zastarale. Řady klasických adaptogenů lze z panteonů etnobotaniky 5 kontinentů potenciálně rozšířit, ale žádný z dnešních vědců není takovým expertem na adaptogeny, aby si to mohl dovolit. Definici adaptogenu lze modernizovat, ale žádný z dnešních vědců není dostatečným expertem na totéž, aby si to mohl dovolit. Co máme, jsou obchodníci a mnohdy naivní výzkumníci, kteří ani neznají pojem adaptogen a z nouze proto označují slavné léčivky Ajurvédy, Peruánské fytoterapie atp. za takový či onaký "ženšen". V této situaci jiní spěšně myslící výzkumníci navrhují pojem adaptogen už zrušit a nepoužívat (viz např. Davydov2000es). Tím demonstrují svou vlastní teoretickou zaostalost a nepochopení toho, že třída léčiv (je jedno jestli přírodních nebo syntetických), na které se nehodí paracelsovský pohled, prokazatelně existuje a potřebuje jiný, svébytný způsob farmakologického hodnocení – ať už jim budeme říkat adaptogeny, nebo nějak jinak. Nesmí to však být název nevhodný, jako když Paul Stamets (který provozuje Fungi Perfecti) říká adaptogennímu účinku hub přehnaně skromně "host defense activation", čímž se jakoby naznačuje, že vše, co léčivé houby v těle umí, je vyvolávat nespecifický imunitní poplach a následnou aktivaci obranných mechanismů uživatele. Výhodou paracelsovského paradigmatu léku je nenáročnost a snadná měřitelnost. Definice a farmakologická metrika kvality adaptogenů musí být z principu o něco složitější a hůř měřitelná. Na oplátku bychom však získali způsob hodnocení pro třídu farmak, která působí principiálně na vyšší úrovni v tom smyslu, že ba rozdíl od paracelsovských léků by v jejich definici bylo zohledněno nejen to, jestli působí, ale i to, jestli jsou svému uživateli skutečně prospěšná – což o většině dnes populárních paracelsovkých léků dle mého názoru říct nelze.

Adaptogen je farmakologický ideál budoucnosti

Adaptogen je farmakologický ideál budoucnosti nezávislý na paracelsovském pohledu na léky. Lékové kategorie jako analgetika, antipyretika, antibiotika, sedativa, diuretika aj. označují chorobný stav, který má být lékem napraven. V socialistických zářných zítřcích přece ale lidé nebudou stonat? Léky zažehnají nebezpečí ještě předtím, než se nemoc vyvine, nebudou to tedy již anti-tohle, anti-támhle, ale něco-protektanty: hepatoprotektanty, radioprotektanty, neuroprotektanty atd. Nebudou jenom ochraňovat zdraví, ale budou nás podle potřeby posilovat podle našich potřeb, abychom my zase mohli podle svých schopností socialisticky pracovat. Potřeba osvobodit roli zdravotníka od závislosti na existenci nemoci vedla paralelně s pojmem adaptogen k vytvoření pojmu valeologie.

Adaptogeny nové generace bude relativně obtížné vyvinout. Stávající přírodní adaptogeny totiž využívají přírozenou odolnost člověka, původem poskakujícího obyvatele tropických lesů, proti nejrůznějším rostlinným chemikáliím. Například naše oblíbená cibule a česnek je pro psy a kočky jedovatá – blokují jejich hemoglobin. Psům selhávají ledviny už po několika bobulích hrozna, nesnášejí ani mentol a kofein, naše oblíbené kakao otráví nejen psy a kočky, ale i prasata a slepice. Pro ptáky je jedovatý i toxin persin z avokáda, zatímco pro nás je avokádo tou nejzdravější potravou (zdroj). V odolnosti vůči fytochemikáliím nám můžou konkurovat jen králíci a další býložravci (morčata, gorily...) Na rozdíl od těchto zvířat ale my lidé máme tradici, v rámci které používáme přírodní adaptogeny k léčbě už statisíce let (pro srovnání, nestarší známé ohniště v Čechách je 750 000 let staré). Nebuďme proto překvapeni, že dosud známé syntetické adaptogeny (Lavan2003ssv, Kumar2009mmg) pořád ještě zaostávají za svými přírodními vzory.

Hypotetické adaptogeny nové generace

Vzhledem k pokroku v biologii a nanotechnologii bych si dovolil spekulovat, že není nikterak nemožné vyvinout syntetické adaptogeny stejně chytré nebo chytřejší než jejich přírodní vzory. Vzhledem k současnému pokroku vědy (samozřejmě mimo ČR) si dovoluji předpokládat vznik následujících kategorií nových adaptogenů:

  1. Biotechnologický adaptogen – lipozómy nebo modifikované buňky, které monitorují krev a dle potřeby uvolňují účinné látky (např. inzulin u diabetiků).
  2. Nanotechnologický adaptogen – stejný jako biotechnologický adaptogen, ale využívající širší spektrum materálů (kovy, plasty, křemík atd.) Příklad: Umělý nanotechnologický leukocyt k ničení odolných bakterií.
  3. Genetický adaptogen – adaptogen, který je opravdovým genem. Příklad: Umělý gen nebo chromozom zvyšující adaptační rozmezí buňky nebo organismu.

Výskyt koncovky "gen" v slově adaptogen není náhodný. Stejně jako existují tzv. onkogeny mající vztah k nádorovému bujení, existují i stresem aktivované geny (Nadal2011cge), jimž lze právem říkat adaptogeny v užším (genetickém) smyslu. Například u všech buněk se při přehřátí (o 10-15°C) indukují geny, které kódují tzv. heat shock proteiny (HSP), které zase pomáhají renaturovat teplem poškozené bílkoviny. Jiné genetické adaptogeny se aktivují jako odpověď na oxidační stres nebo radiaci. Umělé genetické adaptogeny by pak byly stresem indukované geny zlepšující rezistenci proti danému stresu. Biotechnologické, nanotechnologické a zejména genetické adaptogeny nové generace by byly vítaným doplňkem stávajících adaptogenů a paracelsovských léků, které jsou v mnoha oblastech na hranicích svých možností

| 9.5.2018