Adaptogen jako farmakologický koncept

Původ termínu adaptogen

Původ termínu "adaptogen" se datuje do roku 1947 a připisuje sovětskému lékaři a vědci Nikolaji Lazarevovi. Lazarev, který vystudoval medicínu v r. 1928, se nejdříve věnoval škodlivým průmyslovým chemikáliím, jejichž použití se tehdy prudce rozšiřovalo. Za druhé světové války dostal Lazarev za úkol zkoumat vojenské psychotropní stimulanty (amfetaminy, kokain), tehdy populární u všech armád. (To je mimochodem zajímavá a důležitá historie.) Lazarev zřejmě jako vědec nebyl spokojen s krátkodobými psychotropními účinky, po nichž následuje dlouhá depresivní fáze a riziko závažného zdravotního poškození. Psychotropní látky se možná někdy mohou vyplatit ve specifických bojových situacích, ale jejich dlouhodobé návykové užívání se v konečném důsledku projeví jako velmi negativní.

Po skončení války se Lazarev snažil najít látky takové, které by dlouhodobě zkvalitnily lidské zdraví a výkonnost, aniž by vyvolávaly závislost nebo negativní účinky. V té době neslo zavedení pojmu adaptogen velký význam lékařského odsouzení primitivních návykových stimulantů, které tehdy ještě nebyly zákonem zakázány a byly běžně užívány (a zneužívány) širokou veřejností. Společenské odsouzení "tvrdých drog" dnes možná u někoho vyvolává pocit, že jsou zakázané právě proto, že jsou to "ty nejúčinnější". Faktem je však, že "tvrdé drogy" byly považovány za zastaralé už po skončení 2. sv. války a definice adaptogenu sloužila výzkumníkům jako cílový bod na horizontu, k němuž by se měly moderní stimulanty blížit (tohle prosím Vás řekněte i svým kamarádům nebo potomkům kteří jezdí na technopárty).

Určitě by bylo velmi zajímavé si přečíst původní Lazarevovy práce, ty ale nejsou dostupné a dokonce i odkazující vědecká literatura je téměř výlučně v ruštině a bez online přístupu. Výše uvedené informace jsem proto dával dohromady z třetí ruky (např. kelly2001rrp)

Klasické období studia adaptogenů

Zlatý věk výzkumu adaptogenů nastal v 50. a 60. letech. Na Lazarevovy práce navázala další generace vědců. V roce 1969 Izrael I. Brechman a Igor Dardymov publikovali (brekhman1969nsp) následující formální, dnes již legendární definici:

Jako počáteční inspirace a příklad přírodního adaptogenu zpočátku sloužil Sovětům právě ženšen, jenž svými stimulačními účinky (ve vyšších dávkách) vzdáleně připomíná válečné drogy, na rozdíl od nich je však zdraví prospěšný. Jeho účinek byl zkoumán v tehdy populárním vojenském (berdyshev1981eeb, medvedev1963ege) a kozmickém (khasina1983eee) kontextu, při vyčerpání (dardymov1972ipr), hladovění (peng1963egc), extrémních teplotách (novozhilov1985mae), radiační (brekhman1960ecp), chemické a mikrobiální zátěži, psychickém stresu (brekhman1969eea) atd. I když zde byla snaha hledat adaptogeny syntetické (např. 2-benzyl-benzimidazol (dibazol) jako neuroprotektant objevený Lazarevem (brekhman1969nsp)), nebo dokonce fyzikální (karpan1999lie), nejsnadnějším zdrojem se ukázala být tradiční medicína. Brechman a Dardymov založili své fungování na studiu stovek tradičních asijských receptů. Ve svém slavném přehledu z 1969 zmiňují na prvním místě Panax ginseng C. A. Meyer, dále pak Eleutherococcus senticosus (Rupr. & Maxim.) Maxim. a jiné aralkovité, Rhaponticum carthamoides (Wild.) Iljin, Carlina biebersteinii Bernh., Rhodiola rosea L., Schizandra chinensis (Turcz.) Bail. a další.

Současnost

Od dob klasického výzkumu adaptogenů uběhlo mnoho let. Psychotropní látky byly zákonem zakázány, průměrná morální úroveň výzkumníků poklesla, vojenský a kozmický výzkum vyšel z módy, do módy přišla fytoterapie... Pozitivní náboj termínu adaptogen znamená, že je velmi choulostivý na to, jak poctivě je používán. V tržní ekonomice může svádět k tomu, aby jím bylo označováno cokoliv čeho se má hodně prodat. Též počet vědeckých publikací používajících klíčové slovo adaptogen vzrostl, avšak rozvážnost při jeho použití se snížila. V této situaci se objevují hlasy volající po tom, slovo adaptogen již opustit, a jsou to právě hlasy původních zarytých výzkumníků kteří dělali na ženšeni a jiných "klasických" adaptogenech (davydov2000es). Já si ale myslím, že problém poctivosti v používání jazyka se nevyřeší zákazem veškerých slov s pozitivním významovým odstínem. V současné praxi termín adaptogen ve smyslu farmakologického ideálu a skupinového jména pro určitou třídu tonik pořád slouží a není za něj adekvátní náhrady.

Budoucnost

Kategorie adaptogenů nebyla původně zamýšlena jako nové slůvko pro kořenáře, ale jako hypermoderní termín k označení léků budoucnosti. Běžné farmakologické kategorie jako analgetika, antipyretika, antibiotika, sedativa, diuretika více-méně předpokládají chorobný stav, který má být účinkem napraven. V socialistických zářných zítřcích přece ale lidé nebudou stonat? Léky zažehnají nebezpečí ještě předtím, než se nemoc vyvine, nebudou to tedy již anti-tohle, anti-támhle, ale něco-protektanty: hepatoprotektanty, radioprotektanty, neuroprotektanty atd. Nebudou jenom ochraňovat stávající stav organizmu, ale budou nás podle potřeby posilovat tak jak to vyžadují naše úkoly pro danou chvíli. Takové léky jsou ve vývoji, i když při vší střízlivosti, ve srovnání s přirozenými systémy jsou pořád velmi primitivní (třeba lavan2003ssv). Domnívám se že právě potřeba osvobodit řemeslo léčitele od závislosti na existenci nemoce vedla Brechmana k zavedení pojmů valeologie / adaptogen jako protějšků páru medicína / lék. (Omlouvám se za ruský odkaz, heslo "valeologie" v anglické Wikipedii asi čeká, až budu mít dost času abych ho napsal :-)