Drobečková navigace

Paracelsovský lék jako farmakologický koncept

Krátké shrnutí: Farmakologický koncept léku v naší medicíně je už dlouhou dobu paracelsovský. Ve své době (16. století) představoval paracelsovský koncept zásadní inovaci ve farmacii. V 20. století byl vyvinut koncept adaptogenu, který představuje teoretický rámec pro ta farmaka, pro která se paracelsovský pohled nehodí. Dnešní posuzování léků a veškerá farmaceutická legislativa je však chtěně paracelsovská – preferuje ty léky, které jsou opakem adaptogenů, tj. mají jednostranné účinky a ve vyšších dávkách jsou jedovaté.

Paracelsus a jeho farmaceutické inovace

Paracelsus
Paracelsus
(vlastním jménem Philippus Aureolus Theophrastus Bombastus von Hohenheim)

Paracelsus byl v 16. století velkým průkopníkem využití minerálů a anorganických látek v evropské farmakoterapii, která se tehdy zakládala hlavně na bylinách. Slavil úspěch s léčbou syfilisu solemi rtuti podávanými v malých dávkách, zákaz publikovat obdržel poté, co oprávněně označil do té doby používané dřevo guajakové za proti syfilidě neúčinné. Pravdivé historky o tom, že Paracelsus se zabýval čarodějnictvím, alchymií, hermetismem, zkoumáním tzv. signatur nerostů, výrobou amuletů a léčbou tzv. astrálního těla odmítám chápat jako pomluvy. Naopak v nich vidím jeho snahu o zobecnění lékařské vědy, které dostalo lepší podobu až ve 20. století v sjednocené teorii medicíny, na niž pojem adaptogenu navazuje. Věřím, že se Paracelsus a vědci 20. století studující adaptogeny snažili o totéž. Na chronickou otravu sloučeninami arsenu a rtuti nakonec Paracelsus i sám zemřel. Po jeho smrti však sláva paracelsovských léků dále rostla, hlavně v léčbě syfilisu a obecně v antibakteriálních látkách, až na přelomu 20. století vyvrcholila objevem salvarsanu, antibiotických sloučenin vizmutu, sulfonamidů, a posléze penicilinu, tetracyklinu a moderních antibiotik (Aminov2010bha).

V jílci svého meče nosil Paracelsus svůj tajný lék – laudanum – který si šetřil jen pro ty nejtěžší případy a smrtelně nemocné. Bylo to opioidní analgetikum ve formě drobných pilulek. Opioidy obsahoval i slávný benátský dryák a k paliativní léčbě smrtelně chorých se používají i dnes.

Dle Paracelsovy maximy "sola dosis facit venenum" je každá účinná látka (doslovně) jedem nebo lékem pouze v závislosti na dávce. Tuto maximu přednášející fyziologie s oblibou ilustrují výrokem, že i vodou nebo glukózou se při předávkování můžeme otrávit, a přednášející chemie zase konzumací přesně odměřených dávek kyanidu před studenty. Ve skutečnosti však tuto maximu asi nejlépe ilustruje alkohol. Paracelsovská farmakoterapie, která v dnešní medicíně převládá, je tedy typická tím, že k léčbě s oblibou používá i látky jedovaté, jejichž léčebný potenciál vyjádřuje terapeutickým indexem – převráceným poměrem účinné dávky (ED50) k dávce toxické (LD50) (viz. wikipedie). Účinná dávka ED50 je taková dávka, při které se vyléčí 50% pacientů nebo (alternativně) dojde k 50% úpravě zdravotního stavu. Toxická dávka LD50 je taková dávka, při které pojde 50% laboratorních zvířat. (Dávky se samozřejmě přepočítávají na kilogram živé váhy.)

Hlavní účinek

Paracelsovský pohled na léky se dále vyznačuje tím, že každý lék spjatý s konkrétní indikací, které se říká hlavní účinek. Vysvětlení: Dle Paracelsovy maximy je každá chemická látka jedem, který má zároveň potenciál být lékem. Potenciál stát se lékem se však realizuje až tehdy, když se využije k léčbě konkrétní odchylky od fyziologické rovnováhy, tj. konkrétní choroby. Zde paracelsovské paradigma činí dva zjednodušující předpoklady:

Výchozí zjednodušující předpoklady

  1. Účinná látka působí na fyziologický(é) parametr(y) jednosměrně a neadaptivně. Buďto plus, nebo mínus. Aktivuje, nebo inhibuje. Zvyšuje, nebo snižuje.
  2. Působení účinné látky je úměrné dávce: Čím vyšší dávka, tím větší fyziologická odchylka.

Pokud je dávka a tím i odchylka příliš vysoká, účinná látka se dle uvedených předpokladů nutně projeví jako jed. V rukou lékaře se však tatáž látka může chovat jako lék. Kdy? Tehdy, když je pacientův fyziologický stav již odchýlený od normálu (tj. od zdraví) v přesně opačném směru, než kterým daná látka působí. Tedy tehdy, když je látka přesným protijedem chorobného stavu. Trpíš otravou muskarinem? Dáme ti atropin. Trpíš otravou atropinem? Dáme ti muskarin. Tohle je esence paracelsovské teorie hlavního účinku. Je to zjednodušení užitečné, asi jako Ohmův zákon ve fyzice. A stejně jako žáci-školáci nemají právo učitelce fyziky vysvětlovat, že Ohmův zákon neplatí, nemají ani občané ČR právo vysvětlovat legislativě, že na mnohé býlí se paracelsovský pohled nehodí.

Vedlejší účinky

Situace, kdy je paracelsovský lék přesným protijedem léčeného chorobného stavu (jako u dvojice muskarin-atropin) je v klinické praxi zřídkavá. Kdybychom měli k dispozici naprosto dokonalé paracelsovské léky, tak při správné dávce by prostě jen přinavracely zdraví. Ve skutečnosti však paracelsovská zjednodušení v konfrontaci s klinickou realitou selhávají stejně, jako neplatí Ohmův zákon v mikroprocesoru vašeho počítače. Reálné nemoci se nikterak neobtěžují být zrcadlovými obrazy účinku léků, které máme k dispozici. Velmi často pak dochází k tomu, že paracelsovskou látku s mnoha účinky používáme k nápravě jediné klíčové veličiny – krevního tlaku, žaludeční kyselosti, hladiny inzulinu, hormonálního stresu (mluvím o kortikoidech), krvácivosti, zánětlivosti, celkové ospalosti... Klíčová veličina se upraví, spousta dalších parametrů rozhodí. Hic sunt vedlejší účinky, de facto eufemismus pro toxicitu běžný léků.

Paracelsovský koncept formulován explicitně

Teoretici paracelsovských léků sedící v legislativních orgánech se ne vždy obtěžují své skryté předpoklady verbálně formulovat. Učiňme tak za ně. Suma dosud uvedeného dává:

Paracelsovské paradigma léku

  1. Každý lék má specifickou indikaci (hlavní účinek) a v ní má účinnou dávku (ED50).
  2. Lék a jed je totéž, tudíž kvalitu léku určuje poměr smrtící dávky LD50 / ED50, též zvaný terapeutický index.
  3. Účinky mimo hlavní účinek se označují jako vedlejší účinky.

Z ducha a litery farmaceutického zákona je jasné, že se právě tímto paradigmatem řídí. Mezi jedy a léky totiž naše (a nejen naše) legislativa vůbec nerozlišuje. Rozlišuje jen mezi silně a slabě účinnými látkami. Například vyhláška MZ ČR č. 343/2003 Sb. dělí léčivé rostliny na "velmi silně účinné", "silně účinné" a "ostatní používané", přičemž smrtelně jedovaté řadí do kategorie "velmi silně účinné". Adaptogeny řadí mezi "ostatní používané", tj. implicitně jim účinnost upírá. Kvůli převládajícímu paracelsovskému pohledu je výraz "vedlejší účinek"

Paracelsovský pohled na adaptogeny

Jedno slovo: Nepasuje. Adaptogeny totiž nejsou jedovaté. Nemají a nesmí mít hlavní účinek. Neovlivňují a z definice nesmí ovlivňovat žádný fyziologický parametr natvrdo v plus ani mínus směru. Nemají LD50 a tudíž ani klasický terapeutický index. Jejich účinnou dávku (ED50) lze v konkrétních změřit, ale ta nevyjádřuje a nesmí vyjádřovat jejich celkovou kvalitu. U adaptogenů má jít o něco více, než prostý alosterický plus/mínus účinek na ten či onen receptor. Nepodezírám Paracelsa ani dnešní zákonodárce z neznalosti toho, že jsou i léčivky neškodné. Paracelsus se bořil s infekčními nemocemi, na které nebylo bylinného léku. Byl zakladatelem obecné farmakologie a jeho zjednodušení pořád tvoří její základ. Není to tak, že by on svedl dnešní zákonodárce na scestí. Jeho paradigma je populární proto, že vyhovuje. Adaptogeny degraduje na neúčinné složky jídelníčku (doplňky stravy), placebo a jiná homeopatika, či všeléky a jiné švédské kapky, které léčí všechno a nic. Viz též srovnání adaptogenů a paracelsovských léků.

| 10.5.2018