Drobečková navigace

Antibiotické účinky (antibiotika)

Pokud má bylinná léčba nějakou slabinu, tak je to právě v oblasti antibiotických účinků. Je tomu tak proto, že mezi bylinami a bakteriemi probíhá neustálý evoluční chemický boj, v němž mají bakterie díky své krátké generační době výrazně navrch. Původci infekčních nemocí, odpovědní za vysokou úmrtnost kojenců, dětí i dospělých, která bývala v minulosti pravidlem, si už dávno vyvinuli odolnost proti běžným i méně běžným antibiotickým bylinám, které se v minulosti k léčbě běžně využívaly. Jedním z důvodů, proč  v 20. století bylinná medicína platila za přežitou, byl právě triumf penicilinu a dalších nových antibiotik nad tradičně používanými bylinami. Důvod byl ten, že nově zavedená antibiotika nebyla ještě ve světě bakterií známá. Dnes to už neplatí. Kmeny bakterií s resistencí na kdysi nová antibiotika (MRSA kmeny) jsou dnes běžná a vyvstává potřeba antibiotik ještě novějších a neotřelejších – zapletli jsme se do závodu v chemickém zbrojení s organismy, jejichž typická generační doba je 30 minut. Ve srovnání s infekčními chorobami se neinfekční choroby evolučně nevyvíjejí a tradiční byliny je léčí stejně silně jako kdysi. Ale zpátky k antibiotikům.

Typy antibiotik

Dle typu choroboplodných zárodků které potírají se antibiotika dělí na:

  • baktericidy a bakteriostatika – antibakteriální
  • antimykotika a mykostatika – ničí houbové patogeny
  • antiprotozoární léčiva – ničí prvoky
  • antihelmintika a další antiparazitika – proti červům a dalším vnitřním parazitům

Antibiotika v užším smyslu zahrnují jen látky antibakteriální, k nimž se někdy přidávají též antibiotika antiprotozoární. Tak mohou lékaři pacientům s mykózou doporučit, aby se vyhnuli užívání antibiotik v užším smyslu, která houbové infekce často ještě podporují. Látky působící proti virům (antivirotika) se mezi antibiotika nepočítají. Tak mohou lékaři dávat pacientům důležité doporučení při virových onemocněních antibiotika nebrat.

Antibiotika kontra antiseptika

Klíčovou vlastností antibiotik je jejich terapeutický index – poměr účinné a toxické dávky. Jinak řečeno, antibiotika musí být mnohem jedovatější pro patogeny než pro člověka. To je důležité omezení, které z kategorie léčebně využitelných antibiotik vylučuje mnohé látky s antimikrobiálním účinkem, které lze využít jako pouhá antiseptika – tj. k zevní dezinfekci a čištění povrchů. Například alkohol (70% etanol) je vynikající neškodné antiseptikum k dezinfekci kůže a povrchů (ne plexi!), které ničí i viry. Alkohol je ale zcela nepoužitelný k potírání vnitřních infekcí, protože je pro člověka stejně jedovatý jako pro mikroby. Dobrá antibiotika se navíc nesmějí rozkládat v žaludku a musejí procházet do krevního oběhu a cílových tkání. Vývoj nových dobrých antibiotik, či jejich bioprospecting v dosud neprozkoumaných druzích živých organismů je proto nesnadný. Dobrá antibiotika si musíme vážit a užívat pouze u pacientů, kteří je skutečně potřebují, aby nedocházelo k šíření resistentních kmenů patogenů.

Paracelsovská antibiotika

Právě proto, že jsou tak vzácná, berou lékaři u antibiotik zavděk i relativně toxickými látkami, jen když proboha léčí tu resistentní infekci, s kterou právě zhýčkaný pacient bojuje. Už od dob Paracelsa se tak k léčbě syfilisu a dalších infekcí v Evropě používá prudce jedovatá rtuť. (Perličkou je, že Paracelsa z travičství obvinil holandský dovozce konkurenčního guajakového dřeva, které bylo ovšem proti syfilidě neúčinné. Další perličkou je to, že Paracelsus na chronickou otravu rtutí patrně sám zemřel. Viz paracelsovské léky.) Rtuť na seznamu paracelsovských antibiotik v 20. století doplnil arsen, vizmut a jejich sloučeniny. Objevily se pokusy vnitřně užívat antiseptické koloidní stříbro. Paracelsovská farmakoterapie nakonec (dočasně) triumfovala nad infekcemi nejdříve sulfonamidy a později β-laktamovými antibiotiky (penicilin, cefalosporin, ...), jejichž terapeutický index byl už relativně dobrý. Řady paracelsovských antibiotik doplnil tetracyklin a další účinné antibakteriální jedy. Jakožto paracelsovské léky potřebují slavná antibiotika 20. století precizní dávkování, takže je nutné je připravit v přesně standardizovaných lékových formách (tablety, kapky, injekce...) Tyto lékové formy se staly symbolem pokroku ve farmakoterapii a nadřazenosti průmyslových léků nad dříve užívanými léčivy v přírodní formě.

Trochu teoretické medicíny...

Dalo by se pokračovat například poukazem na to, že proti nemocem, které vůči léčbě nezískávají resistenci (například ateroskleróza, diabetes a další civilizační nemoci), tradiční byliny zabírají i dnes stejně dobře jako kdysi. Nebo na to, že rakovina stojí na pomezí mezi infekcemi a civilizačními nemocemi, protože se sice evolučně vyvíjí, ale jen v rámci individuálního pacienta. Rakovina není přenosná (s výjimku rakoviny rtu ďábla medvědovitého, která se přenáší na jiné ďábly kousnutím) a získanou evoluční zkušenost tudíž nepředává dalším generacím. Protirakovinné proto pořád zabírají stejně dobře (či špatně) jako kdysi. Nebo tím, jak se evropští chirurgové těšili, když Joseph Lister objevil a zavedl aseptickou chirurgii (za použití antiseptika karbolu, jak se kdysi zval fenol), takže jim pacienti přestali umírat na infekci a evropští chirurgové mohli objevovat čím dále tím rozsáhlejší a složitější život zachraňující operace. Nebo tím, jak se svou generační dobou 20 až 30 let nemáme ani nejmenší šanci evolučně soupeřit s mikroby, takže nás vlastně mikrobi a viry většiny nemocí berou milost, aby nás hned nezabili a místo toho z nás udělali bacilonosiče. Své hostitele rychle zabíjejí jen evolučně mladé, nezkušené choroby jako dýmějový mor či ebola. I u syfilisu je patrné postupné snižování virulence, k němuž v průběhu staletí historie této choroby v Evropě docházelo. Nebo tím, kam spěje naše imunita, když dnes naši novorozenci nemusejí prokazovat svou zdatnost přežitím dětských infekcí a maminky svou schopnost své děti chránit imunoglobuliny v mateřském mléku. Dříve nebo později se budeme buďto muset vrátit k přírodnějšímu způsobu života a přirozenějšímu poměru dětské úmrtnosti, nebo evoluci naší imunity budou muset vzít uměle do rukou pánové vybavení bílými pláštěmi a dobrými úmysly. Ale o tom přece nechci mluvit. To bych se příliš dostával na pokraj skutečně důležitých témat, jimž se zde poněkud neúspěšně snažím vyhýbat...

Antibiotické účinky přírodních léčiv

Všechny organismy čelí neustálému náporu mikrobů z prostředí. Není proto překvapivé, že rostliny, houby a i živočichové obsahují jedy zvané antibiotika. Výjimkou není ani člověk: Na povrch kůže a sliznic vylučujeme β-defensiny, což jsou naše přirozená antibiotika účinná proti většině bakterií. Není otázkou to, jestli přírodní léčiva obsahují nebo neobsahují účinná antibiotika – vždyť peniciliny a cefalosporiny jsou houbového původu, gramicidin S, streptomycin, tetracyklin, erytromycin, chloramfenikol a spousta dalších antibiotik jsou bakteriální a syntetická antibiotika vycházejí z přírodních předloh. Otázkou je to, když slavná antibiotika jsou všechna přírodní, tak proč je na tom bylinná léčba infekcí tak špatně?

Proč je na tom "bylinná" léčba infekcí tak špatně?

Tvrdím, že tomu je tak proto, že typický ležérní, čajíčkový přístup bylinářů a jejich pacientů, který slaví úspěchy v léčbě a prevenci neinfekčních nemocí, je při léčbě mikrobiálních infekcí absolutně nevhodný. Zásadní rozdíl mezi infekčními a neinfekčními chorobami je ten, že patogeny infekcí podléhají evoluci. Boj s mikroby se podobá válce: Nová zbraň musí nepřítele vykynožit dříve, než si tento vyvine protizbraň. A evoluce mikrobů je velice rychlá, takže léčitel má u infekcí zhruba 3 týdny na to, aby nepřítele zahubil – pak (pokud ještě pacient žije) může staré zbraně prohlásit za zastaralé a nahradit novýma. Tvrdím, že při léčbě infekcí musí čajíčkový přístup typický pro bylinářství vystřídat disciplína standardizovaných lékových forem a přísné dávkování typické pro užívání antibiotik v západní medicíně. Když pacienti popíjejí co chtějí, kdy chtějí a kolik chtějí, nelze se pak divit, že třapatka a šalvěj na dýmějový mor a chlamydiózu nezabírají. Zvláště když to na ně čajíčkově zkoušely už dlouhé generace našich léčitelských předků...

Třapatka nachová

Protože modelový adaptogen ženšen se k léčbě akutních mikrobiálních infekcí nehodí, poslouží jako příklad typického antimikrobiálního adaptogenu třapatka nachová, která se v Severní Americe tradičně používala k léčbě infekcí a zranění. Dle přehledu Hudson2012ape tradiční indikace třapatky zahrnují chřipku, infekce dýchacích cest, bolesti zubů, močové a pohlavní infekce, vředy, popáleniny, kožní infekce, hmyzí bodnutí, alergie a revmatickou horečku. Stejný přehled referencuje přítomnost specifických antibakteriálních a protivirových účinků u této byliny. V posledních letech se do pozornosti dostaly endofytické bakterie a houby třapatky, které žijí v uvnitř pletiv této rostliny (asi jako nitrifikační bakterie žijící uvnitř kořenových hlízek bobovitých) a patrně jí dodávají aspoň část její antibiotických účinků (Maida2016aib, Carvalho2016mpd).

Další rostliny s antibiotickými a antiseptickými účinky

  • Šišák bajkalský je cenný svým účinkem proti bakteriálním infekcím (Bozov2015aan, Qian2015sbb), v TČM se používá k tzv. "vypuzení horečky", tj. prakticky k léčbě infekcí dýchacích cest, průjmu a zažívacích potíží, hepatitidy a žloutenky.
  • Trubač indický (Oroxylum Indicum) se podobá šišáku svým obsahem bajkalinu a má též antimikrobiální účinky.
  • Šalvěj patří neodmyslitelně k tradičnímu ranhojičství a léčbě infekcí, ať už je to evropská šalvěj lékařská (Salvia officinalis), čínská šalvěj červenokořenná (Salvia miltiorrhiza) ctěná TČM, americká šalvěj bílá (Salvia apiana) ctěná indiánskými šamany, či další druhy (S. chamaedryoides, S. wiedemannii, S multicaulis, S. austriaca, S. deserta, S. adenophora, S. verticcilata, S. fruticosa, S. hispanica atd., o S. divinorum nemluvě). Antibakteriálními vlastnostmi se výčet indikací tohoto tradičního všeléku nikterak nevyčerpává, za všechny uveďme například přehled Su2015smt.
  • Měsíček lékařský (Calendula officinalis) je další tradiční zbraň evropských ranhojičů. Příkladem moderní experimentální studie jeho antibiotických účinků je Efstratiou2012aac.
  • Zederach indický (Azadirachta indica) je strom s antibakteriálními vlastnostmi, který je prý neškodný. Přehled Subapriya2005mpn se věnuje využití jeho listů, přehled Koriem2013rpt.
  • Dle přehledu Muluye2014aae vycházejícího z TČM má antibiotické účinky též boryt barvířský, violka filipínska (Viola philippica), koniklec čínský (Pulsatilla chinensis), touleň srdčitá (Houttuynia cordata) a patrínie hlaváčolistá (Patrinia scabiosaefolia).
  • Vratič obecný (Tanacetum vulgare) je další tradiční antibakteriální bylina, antibiotické složky identifikuje např. studie Moricz2015tia. Je součástí bylinného farmaceutického přípravku Septimeb (Eslami2012pes) účinného při septických stavech.
  • Antibakteriální rostlinou je též kopřiva (Urtica dioica), viz přehled Motamedi2014iud.
  • Svými antibiotickými vlastnostmi je známý propolis, ten ale pochází z pryskyřic včelám dostupných rostlin. Zvláště účinný je tropický propolis obsahující složky z pryskyřice klusie větší (Clusia major, 12064743).
  • Černucha setá (Nigella sativa) má dle Morsi2000aec účinek proti vícero kmenům bakterií odolných vůči běžným antibiotikům.
  • Další známé antibakteriální rostliny jsou skořice (Cinammomum), hřebíček, chininovník, kajeput střídavolistý...
  • Účinná a hlavně v minulosti populární byly minulosti jednoduché dezinfekční látky -- fenol, kafr, kyselina benzoová (tzv. benzoové drevo), alkohol, metanol, propanol, ocet a další organické kyseliny. Ostatně i kyselina citronová slouží v citrusových plodech jako ochrana, první bariérou je limonén a další prchavé látky kůry.
  • Nelze zapomenout na antiseptické účinky česneku, cibule a ochranných sloučenin brukvovitých (křen, wasabie), miříkovitých, pepřovitých, astrovitých (řimbaba, řebříček) atd.

Houbová antibiotika

Když mluvím o absenci známých silných antibiotických účinků u běžných léčivých rostlin, nevztahuje se to na léčivé houby – vždyť i penicilin pochází z plísně. Pokud se soustředím pouze na klasické houby (Macromycota), narazil jsem na zajímavou italskou studii (Bianco1981bra), která měřila antibiotické účinky u několika desítek lesních bazidiomycetů a účinnost proti Staphylococcus aureus zjistila u křehutky hnědošedé (Psathyrella spadiceogrisea), pstřeně dubového (Fistulina hepatica), troudntatce pásovaného (Fomitopsis pinicola), houževnatce jedlého (šiitake, Lentinula edodes) a lysohlávky výkalové (Deconica coprophila). Houževnatec jedlý se dá snadno koupit, všechny ostatní houby u nás rostou, i když nevím jak hojně. Pokud by se našel osvíceny lesník, nebo v lese žijící lidová léčitelka, který/á by tuto kombinaci hub sesbíral(a) a vhodným způsobem zpracoval(a) na lektvar, tak tento lektvar by docela pravděpodobně na zlatého stafylokoka zabral. Poznámka: Lysohlávka výkalová patří mezi nehalucinogenní lysohlávky, takže se jí v tomto směru nemusíme obávat, pokud se přeneseme nad povahu toho, na čem obvykle roste. Na závěr bych ještě zmínil, že určité antibiotické vlastnosti proti zlatému stafylokoku mají i aplanoxidové kyseliny a triterpenoidy lesklokorky lesklé (viz např. SmaniaJunior2006ddn), není mi ale jasná jejich farmakodynamika ani to, při jakém dávkování by se tyto antibiotické účinky případně mohly projevit.

Zásady účinného využití přírodních antibiotik v léčbě

Zveřejňování a popularizace takových seznamů účinných rostlin má velký význam u neinfekčnich nemocí, ale v boji s nemocemi mikrobiálními je více zapotřebí mít standardizované lékové formy odvozené z těchto bylin, či lépe z jejich konkrétních účinných látek. Je mi líto, že zde musím hrát do karet prohnilému farmaceutickému průmyslu, ale boj s infekcí nelze řešit jinak. Je estetické užívat byliny v přírodní formě (kořenů, čajů atd.), ale v boji s infekcí je nevyhnutné zaručit obsah antibiotických látek a jejich disciplinované užívání. Je výzvou a otázkou pro farmaceutický průmysl, proč na trhu nejsou k dispozici tabletky antibiotika "Echinacea", nebo tabletky "salvianolová kyselina B" proti Neisseria meningitidis způsobující zánět mozkových blan jak navrhuje Huttunen2016nap, či přesně standardizované tabletky "šalvějové diterpeny" se seznamem citlivých kmenů bakterií a doporučeného dávkování, jak je identifikuje třeba experimentální studie Bisio2017ahd. Jelikož šalvěj čajíčkově užívali už nesčetné generace našich předků, nebude asi ve válce s infekcí představovat pro bacily příliš velké překvapení. Ale disciplinované užívání její účinných látek by mohlo zmírnit průběh bakteriálních infekcí a doplnit léčbu obvyklými houbovými a bakteriálními antibiotiky.

TČM lékaři dávkují byliny docela disciplinovaně

Zde musím vyzdvihnout přístup TČM, která nedávkuje byliny po česku "čajíčkově", ale ve formě přesného předpisu, obvykle bylinného prášku předepsaného pro konkrétního pacienta, který musí tento pravidelně 3x denně užívat. Jen tímto způsobem lze mít z antibakteriálních a antibiotických účinků bylin prospěch. Nepoužívejte byliny k léčbě infekčních chorob sami – jen tím posilujete patogeny. Zajděte si do TČM centra, nebo k uvědomělému MUDr. lékaři znalému lékařské botaniky.

Omlouváme se, ale tento článek není dokončen. Současná, rozpracovaná verze nevyjádřuje jeho konečnou podobu.