Drobečková navigace

Virová onemocnění

Virová onemocnění tvoří zvláštní kategorii infekcí, protože virus vlastně není živým organismem v obvyklém smyslu slova. Viry se množí pouze uvnitř buněk a z hlediska imunitního systému se virem napadené buňky jeví podobně jako rakovinné buňky – jako vlastní buňky, které "zešílely". Z tohoto důvodu se vyplatí věnovat se diskusi protivirových účinků adaptogenů samostatně – proti virovým infekcím totiž zabírají úplně jiné fytochemikálie než ty, které jsou účinné proti bakteriím.

Virová nákaza

Virová částice je tvořená jádrem, v kterém je nukleová kyselina (genetická informace viru) a obalem (kapsidem), který je tvořen bílkovinami a někdy též lipidy. Kapsid viru nese bílkovinné receptory, které mají schopnost specificky rozeznat cílovou buňku, vpravit virovou genetickou informaci dovnitř a využít veškeré zdroje nakažené buňky k jedinému účelu – replikaci co největšího množství dalších virových částic. Nakažená buňka obvykle po čase praskne a do okolí se z ní vyřinou tisíce dalších virů. Tento proces trvá u lidských buněk obvykle od několika hodin do několika dnů. Avšak existují i viry, které se chovají jinak – začlení svou genetickou informaci do jádra buňky a vcelku slušně se tam chovají, jen tu a tam vypustí do okolí pár nových virových částic. Takto se chová například virus Eppstein-Barrové (infekční mononukleóza), nebo virus hepatitidy (infekční žloutenka), jehož zájmem je aby hostitel (tzv. bacilonosič) dlouhodobě přežíval a tak nakazil co možná nejvíce dalších jedinců. V průběhu evoluce se hloupé viry (např. ebola) mění ve viry chytré (hepatitida, chřipka), superchytré (HPV, human papillomavirus, který někdy způsobuje bradavice a většinou neškodí vůbec nijak) a nakonec ve viry zcela integrované do genomu hostitele. Odhaduje se, že až 15% genetické informace našich buněk je virového původu. Vychytralé viry mají schopnost měnit chování hostitele – například virus vztekliny způsobuje agresivitu a kousnutím se přenáší na další oběti. Ti nejchytřejší parazité ovšem s hostitelem spolupracují – například kočičí parazit Toxoplasma gondii (což ale není virus) kočkám pomáhá chytat myši – mění jejich chování tak, že kočkám samy lezou do cesty. Proto i přítomnost zcela líného kocoura obvykle vede k hromadnému úprku hlodavců z obsazeného teritoria. Existuje dokonce hypotéza, že i jinak reproduktivně neužitečné líbání u člověka může být výsledkem modifikace našeho chování virem, který se původně přenášel slinami a dnes už zcela zeslušněl. (Virózy přenášené líbáním skutečně existují a když je dospívající poprvé chytnou, můžou u nich způsobit mírnou horečku.) K velice vychytralým virům lze řadit i běžnou chřipku, která dbá na to, aby s výjimkou kýchání a kašlání nutného k šíření choroby jinak co nejvíce šetřila naše zdraví.

Antivirotika

Když mluvíme o protivirových účincích adaptogenů, je to z hlediska molekulární biologie podstatně rozmanitější téma, než např. protirakovinné účinky. Je tomu tak proto, že zatímco k malignímu zvrhnutí buněk dochází několika předem danými procesy a rakovinné buňky se v zásadě chovají všechny podobně, u virů máme mnohem větší molekulární rozmanitost. Viry dělíme na několik základních typů podle toho, nesou-li v jádře DNA nebo RNA, a je-li jejich nukleová kyselina jednořetězcová nebo dvouřetězcová. Tzv. centrální dogma molekulární biologie říká, že informace v buňce se přenáší pouze jednosměrně, vždy ve směru DNA →RNA →bílkovina. Dodržování centrálního dogmatu je důležitým preventivním pravidlem udržujícím ve zdraví jak buňky samotné, tak i celé živočišné druhy v průběhu evoluce. Jenže některé typy virů, např. HIV, mají schopnost centrální dogma porušit a tok informace obrátit v směru od RNA zpátky do DNA. Používají k tomu enzym zvaný reverzní transkriptáza. HIV nese v jádře RNA, kterou nejdříve pomocí své reverzní transkriptázy přepíše do DNA a tu pak podstrčí buňce k transkripci. Tak vznikají jádra velkého počtu budoucích virů HIV, která si za pomoci ribozomů hostitele nasyntetizují kapsidy a vyrazí infikovat další TH lymfocyty. Rostliny, které v sobě mají blokátory reverzní transkriptázy jsou účinné proti HIV, avšak zcela neúčinné proti DNA či RNA virům, které reverzní transkriptázu nepotřebují, protože své jádro replikují pomocí jiných typů DNA či RNA polymeráz. Viry dále dělíme do čeledí podle typu kapsidu, způsobu života a vzájemné příbuznosti. Každá čeleď virů má svá specifika, na která některé adaptogeny zabírají a jiné nikoliv. Existují ale některé adaptogeny, které obracejí pozornost imunitního systému více ve směru protivirové odpovědi a ty pomáhají při většině viróz (při bakteriálních infekcích mohou být naopak nevhodné). Do této kategorie patří například ženšen pravý, který je vhodný při rakovině, chřipce a virózách, ale nemá se užívat u akutních bakteriálních infekcí.

Jinak u fytoterapie viróz narážíme na podobný problém, jako u jiných infekčních chorob: Rychlost evoluce patogenu v průběhu infekce je vysoká a rostliny nemají žádný důvod účastnit se závodů ve zbrojení s lidskými patogeny. Proto lidské infekční choroby vůči fytoterapii už po miliony let snadno a rychle získávají odolnost, proto bylinky v minulosti nezabránily epidemiím moru, syfilidy ani španělské chřipky, proto jsme v půli 20. století tak vítali penicilin jako triumf vědy nad fytoterapií. Dnes, ani ne po 100 letech, když už jsou už v nemocnicích běžné MDR kmeny infekčních chorob odolné vůči většině dostupných antibiotik, už situace opět vypadá trochu jinak. Víme, že skutečně účinné protivirové adaptogeny existují, ale víme též, že od rostlin a hub v tomto směru nelze čekat zázraky. V tomto článku uvádím ty, na které se mi povedlo najít publikované studie, bez jakékoliv záruky systematičnosti a úplnosti podávaných informací. K detailnímu zpracování možností fytoterapie u veškerých existujících virových onemocnění mi bohužel chybějí síly a ve většině případů relevantní studie ani nejsou dostupné.

Přírodní léčba virových nemocí

Na tomto článku se momentálně pracuje. Než doplním další informace, tak aspoň něco – dle databáze Dr. Dukea co do kvantity obsahových látek s protivirovými účinky mezi rostlinami vede borůvkový list, kořen zázvoru (nejlépe čerstvý) a mnohé hluchavkovité. Typickými představiteli protivirových adaptogenů imunomodulačního typu jsou třapatka nachová a ženšen. Další reference zatím neuspořádaně:

 

Omlouváme se, ale tento článek není dokončen. Současná, rozpracovaná verze nevyjádřuje jeho konečnou podobu.