Drobečková navigace

Adaptogen jako farmakologický koncept

Původ termínu adaptogen

Dr. Nikolai Lazarev
Dr. Nikolai V. Lazarev

Původ termínu "adaptogen" se datuje do roku 1947 a připisuje sovětskému lékaři a vědci Nikolaji Lazarevovi. Lazarev, který vystudoval medicínu v r. 1928, se nejdříve věnoval škodlivým průmyslovým chemikáliím, jejichž použití se tehdy prudce rozšiřovalo. Za druhé světové války dostal Lazarev za úkol zkoumat vojenské psychotropní stimulanty (amfetaminy, kokain), tehdy populární u všech armád. (To je mimochodem zajímavá a důležitá historie.) Lazarev zřejmě jako vědec nebyl spokojen s krátkodobými psychotropními účinky, po nichž následuje dlouhá depresivní fáze a riziko závažného zdravotního poškození. Psychotropní látky se možná někdy mohou vyplatit ve specifických bojových situacích, ale jejich dlouhodobé návykové užívání se v konečném důsledku projeví jako velmi negativní.

Po skončení války Lazarev hledal látky, které by dlouhodobě zkvalitnily výkonnost, aniž by poškozovaly zdraví. To mělo též význam lékařského odsouzení návykových stimulantů, které tehdy nebyly zákonem zakázané. V armádách používané amfetaminy (pervitin) byly totiž v té době dostupné i civilní populaci. Zákaz "tvrdých drog" může vyvolávat dojem, že právě ony jsou nejúčinnější. Faktem je ale, že vojáci je už v 50. letech považovali za zastaralé. Definice adaptogenu sloužila jako ideál, k němuž by se stimulanty nové generace měly blížit.

Protože původní Lazarevovy práce ani odkazující literatura nejsou snadno dostupné, ke kompilaci výše uvedených informací jsem použil sekundární zdroje, např. Kelly2001rrp.

Klasické období studia adaptogenů

Zlatý věk výzkumu adaptogenů nastal v 50. a 60. letech. Na Lazarevovy práce navázala další generace vědců. V roce 1969 Izrael I. Brechman a Igor Dardymov publikovali (Brekhman1969nsp) následující formální, dnes už legendární definici:

Definice adaptogenu

  1. Adaptogen vyvolává nespecifickou odpověď, t.j. zvýšení odolnosti vůči několika stresujícím faktorům, v to počítaje faktory fyzikální, chemické a biologické.
  2. Adaptogen má normalizující vliv na fyziologii bez ohledu na to, v jakém směru od normálu stresor působí.
  3. Adaptogen nezasahuje do normálního fungování organizmu více, než je nutné ke zvýšení nespecifické odolnosti.
Dr. Israel Brekhman
Dr. Izrael I. Brechman .

Jako počáteční inspirace a příklad přírodního adaptogenu zpočátku sloužil Sovětům právě ženšen, který je stimulantem, ale na rozdíl od návykových látek je zdraví prospěšný. Jeho účinek byl zkoumán v tehdy populárním vojenském (Berdyshev1981eeb, Medvedev1963ege) a kozmickém (Khasina1983eee) kontextu, při vyčerpání (Dardymov1972ipr), hladovění (Peng1963egc), extrémních teplotách (Novozhilov1985mae), radiační (Brekhman1960ecp), chemické a mikrobiální zátěži, psychickém stresu (Brekhman1969eea) atd.

Předpona "adapto" pochází z generalizovaného adaptačního syndromu (GAS), tehdy nově popsaného Jánošem Selyem jako součást tzv. sjednocené teorie medicíny. Byla snaha hledat adaptogeny syntetické (např. 2-benzyl-benzimidazol (dibazol) jako neuroprotektant objevený Lazarevem, Brekhman1969nsp) nebo dokonce fyzikální (Karpan1999lie, Yonezawa2006irb), ale nejsnazším zdrojem se ukázala být příroda. Brechman a Dardymov provedli počítačovou analýzu stovek tradičních asijských receptů ve snaze detekovat adaptogenní rostliny. V Brekhman1969eea zmiňují ženšen pravý, eleuterokok ostnitý a další aralkovité, parchu saflorovou, pupavu biebersteinovu, rozchodnici růžovou, klanoprašku čínskou a další.

Současnost

Od dob klasického výzkumu adaptogenů uběhlo mnoho let. Psychotropní látky byly zákonem zakázány, průměrná morální úroveň výzkumníků poklesla, vojenský a kozmický výzkum vyšel z módy. Léčba přírodními prostředky si dnes opět získala oblibu, ale legislativní pohled na léky je pořád paracelsovský.

Počet vědeckých publikací používajících klíčové slovo adaptogen vzrostl, ale veřejnost tento pojem většinou nezná a přírodní adaptogeny z nouze vesměs nesprávně označuje za takové či onaké "ženšeny". Navzdory občasnému nepochopení definice adaptogenu (viz např. Davydov2000es) slouží tento pojem v teoretické oblasti jako farmakologický ideál a v praktické oblasti hlavně jako skupinové jméno pro určitou třídu účinných přírodních tonik, které nejsou paracelsovskými léky. Adaptogeny i paracelsovské léky mají své výhody a nevýhody. Nenáročná definice paracelsovských léků umožňuje využít k léčbě i jedy, ale vyžaduje precizní lékovou formu a dávkování. Restriktivní definici adaptogenů vyhoví jen menší množství látek, u těch je ale možné méně náročné dávkování.

Budoucnost

Adaptogen je farmakologický ideál budoucnosti nezávislý na paracelsovském pohledu na léky. Lékové kategorie jako analgetika, antipyretika, antibiotika, sedativa, diuretika aj. označují chorobný stav, který má být lékem napraven. V socialistických zářných zítřcích přece ale lidé nebudou stonat? Léky zažehnají nebezpečí ještě předtím, než se nemoc vyvine, nebudou to tedy již anti-tohle, anti-támhle, ale něco-protektanty: hepatoprotektanty, radioprotektanty, neuroprotektanty atd. Nebudou jenom ochraňovat zdraví, ale budou nás podle potřeby posilovat podle našich potřeb, abychom my zase mohli podle svých schopností socialisticky pracovat. Potřeba osvobodit roli zdravotníka od závislosti na existenci nemoci vedla paralelně s pojmem adaptogen k vytvoření pojmu valeologie.

Adaptogeny nové generace bude relativně obtížné vyvinout. Stávající přírodní adaptogeny totiž využívají přírozenou odolnost člověka, původem poskakujícího obyvatele tropických lesů, proti nejrůznějším rostlinným chemikáliím. Například naše oblíbená cibule a česnek je pro psy a kočky jedovatá – blokují jejich hemoglobin. Psům selhávají ledviny už po několika bobulích hrozna, nesnášejí ani mentol a kofein, naše oblíbené kakao otráví nejen psy a kočky, ale i prasata a slepice. Pro ptáky je jedovatý i toxin persin z avokáda, pro nás jednoho z nejzravějších druhů ovoce (zdroj). Znalost přírodních adaptogenů je dědictvím tisíciletí praxe tradičního léčitelství. Nnepřekvapuje mě proto, že dosavadní syntetické adaptogeny (Lavan2003ssv, Kumar2009mmg) zaostávají za svými přírodními vzory.

Hypotetické adaptogeny nové generace

Vzhledem k pokroku v biologii a nanotechnologii bych si dovolil spekulovat, že není nikterak nemožné vyvinout syntetické adaptogeny stejně chytré nebo chytřejší než jejich přírodní vzory. Vzhledem k současnému pokroku vědy (samozřejmě mimo ČR) si dovoluji předpokládat vznik následujících kategorií nových adaptogenů:

  1. Biotechnologický adaptogen – lipozómy nebo modifikované buňky, které monitorují krev a dle potřeby uvolňují účinné látky (např. inzulin u diabetiků).
  2. Nanotechnologický adaptogen – stejný jako biotechnologický adaptogen, ale využívající širší spektrum materálů (kovy, plasty, křemík atd.) Příklad: Umělý leukocyt k ničení vícero druhů odolných bakterií.
  3. Genetický adaptogen – adaptogen, který je opravdovým genem. Příklad: Umělý gen nebo chromozom zvyšující adaptační rozmezí buňky nebo organismu.

Výskyt koncovky "gen" v slově adaptogen není náhodný. Stejně jako existují onkogeny mající vztah k nádorovému bujení, existují i stresem aktivované geny (Nadal2011cge), kterým lze právem říkat adaptogeny. Například u všech buněk se při přehřátí (o 10-15°C) indukují geny, které kódují tzv. heat shock proteiny (HSP), které zase pomáhají renaturovat teplem poškozené bílkoviny. Jiné genetické adaptogeny se aktivují jako odpověď na oxidační stres nebo radiaci. Umělé genetické adaptogeny by pak byly stresem indukované geny zlepšující rezistenci proti danému stresu. Biotechnologické, nanotechnologické a zejména genetické adaptogeny nové generace by byly vítaným doplňkem stávajících adaptogenů a paracelsovských léků, které jsou v mnoha oblastech na hranicích svých možností.

| 17.9.2008