Drobečková navigace

Paracelsovský lék jako farmakologický koncept

Současný farmakologický koncept léku v západní (euroamerické) lékové praxi je už dlouhou dobu paracelsovský. Ačkoliv adaptogeny a léčivé rostliny si opět získávají uznání, je vhodné si ujasnit, že posuzování léků a veškerá farmaceutická legislativa se pořád implicitně řídí paracelsovským pohledem.

Paracelsus a jeho farmaceutické inovace

Paracelsus
Paracelsus
(vlastním jménem Philippus Aureolus Theophrastus Bombastus von Hohenheim)

Paracelsus byl v 16. století velkým průkopníkem využití minerálů a anorganických látek v evropské farmakoterapii, která se tehdy zakládala hlavně na bylinách. Slavil úspěch s léčbou syfilisu solemi rtuti podávanými v malých dávkách, zákaz publikovat obdržel poté, co oprávněně označil do té doby používané dřevo guajakové za proti syfilidě neúčinné. Pravdivé historky o tom, že Paracelsus se zabýval čarodějnictvím, alchymií, hermetismem, zkoumáním tzv. signatur nerostů, výrobou amuletů a léčbou tzv. astrálního těla odmítám chápat jako pomluvy. Naopak v nich vidím jeho snahu o zobecnění lékařské vědy, které dostalo lepší podobu až ve 20. století v sjednocené teorii medicíny, na kterou pojem adaptogenu navazuje. V tomto smyslu se Paracelsus a moderní vědci zabývající se adaptogeny snažili o totéž. Na chronickou otravu sloučeninami arsenu a rtuti nakonec Paracelsus i sám zemřel. Po jeho smrti sláva paracelsovských léků dále rostla, hlavně v léčbě syfilisu a obecně v antibakteriálních látkách, až v 20. století vyvrcholila objevem salvarsanu, antibiotických sloučenin vizmutu, penicilinu, sulfonamidů, tetracyklinu a moderních antibiotik (Aminov2010bha).

V jílci svého meče nosil Paracelsus svůj tajný lék: laudanum. Bylo to opioidní analgetikum ve formě drobných pilulek.

Dle Paracelsovy maximy "sola dosis facit venenum" je každá účinná látka jedem nebo lékem v závislosti na dávce. Tuto maximu učitelé s oblibou ilustrují tím, že i vodou nebo glukózou se v dostatečném množství můžeme otrávit. Paracelsovská farmakoterapie tak k léčbě s oblibou používá i jedovaté látky, jejichž potenci vyjádřuje terapeutickým indexem – převráceným poměrem účinné dávky (ED50) k dávce toxické (LD50). Dle paracelsovského pohledu je totiž každý lék spjatý s konkrétní indikací – tzv. hlavním účinkem, jehož ED50 vstupuje do terapeutického indexu. Ostatní účinky se označují jako vedlejší. Paracelsovský pohled na léky je následovní:

Paracelsovské paradigma léku

  1. Každý lék má specifickou indikaci (hlavní účinek) a v ní má účinnou dávku (ED50).
  2. Každá látka je jedem a každý lék má tudíž smrtelnou dávku (LD50). Poměr LD50 / ED50 vyjádřuje kvalitu léku.
  3. Účinky mimo hlavní účinek se označují jako vedlejší účinky.

Když říkám, že dnešní legislativa se řídí výše uvedeným pohledem, nepřeháním. Mezi jedy a léky totiž vůbec nerozlišuje. Rozlišuje jen mezi silně a slabě účinnými látkami. Například vyhláška MZ ČR č. 343/2003 Sb. dělí léčivé rostliny na "velmi silně účinné", "silně účinné" a "ostatní používané", přičemž smrtelně jedovaté rostliny (pryšec, čemeřice, blín, oleandr, mandragora, skočec, oměj, tis, kýchavice...) řadí mezi "velmi silně účinné". Nerozlišování mezi léky a jedy dále způsobuje to, že se nemluví o toxicitě léků, ale o vedlejších účincích.

Paracelsovský pohled se s adaptogeny neumí vyrovnat

Paracelsovský legislativní pohled na adaptogeny nepasuje. Hledí na ně jako na jídlo ("doplňky stravy"), placebo ("bylinky"), nebo jako na všeléky. Dobré adaptogeny nemají LD50 a nelze tudíž vyčíslit jejich terapeutický index. Adaptogeny dále nemají hlavní účinek. Účinnou dávku adaptogenů (ED50) v specifických indikacích lze změřit, ale ta nevyjádřuje celkovou kvalitu adaptogenu. Tento problém vyřešila až definice, která adaptogen zavádí jako samostatný lékový ideál, k němuž se reálná farmaka můžou více nebo méně blížit.

Nepodezírám Paracelsa ani dnešní zákonodárce z neznalosti toho, že mezi účinnými léky existují i zcela neškodné. Paracelsus byl průkopník hoden úcty. Není to tak, že by nějaká teorie, kterou on vytvořil svedla dnešní zákonodárce na scestí. Paracelsovské paradigma si legislativa vybrala proto, že nejlépe vyhovovalo jejím zájmům. Léková legislativa byla z velké části zavedena jako odpověď na skandály s jedy, jako například kokainové a opiové pilulky z 20. let, volně prodejné radioaktivní preparáty k vnitřnímu použití z 30. let a thalidomidový skandál z 50. let 20. století. Institucionalizace léčiv, včetně neškodných léčivých rostlin, je jen jednou z mnoha facet postupující institucionalizace všech aspektů lidského života a bujení zákonů, k němuž ve 20. století došlo. (Viz též srovnání adaptogenů a paracelsovských léků.)

| 25.7.2008