Drobečková navigace

Potřebuje medicína teorii?

Historie adaptogenů, objevených Israelem Brechmanem, navazuje na teoreticko-medicínský pojem stresu, jehož exponentem byl Jánoš (Hans) Selye. Než budu pokračovat, zeptám  se – slyšeli jste už někdy pojem "teoretická medicína"? Protože já jsem se s ním nesetkal ani v dětství v žádné lékařské knize, ani později za celé studium fyziologie na UK. Přitom teoretická biologie je legitimní věda, která se na UK přednáší a teoretická fyzika je každodenní pojem...

Teoretická kontra praktická věda

Není naštěstí mým úkolem spatra odříkat definici vědy, ale zdravý selský rozum mi říká, že "nejvíce vědou" je fyzika, pak biologie a až pak medicína. Dále mi intuice říká, že teoretická fyzika je ta pravá fyzika, zatímco experimentální fyzika je její služkou (ač ctěnou). Zdá se tedy, že typická věda, jíž fyzika nepochybně je, teorii potřebuje, ba se na ní zakládá.

Teoretická biologie

Nechám-li promluvit selský rozum u biologie, uslyším, že teoretická biologie je exotická, ale uznaná disciplína. Je jakoby obrazem roztržitého profesora – na jedné straně tak trochu "k ničemu", na straně druhé nabízející hluboké vhledy, které by nám biologům snad jednou i umožnily trumfnout naduté fyziky, publikující v biologických časopisech a nás mající za břídily v našem vlastním oboru. Biologie by se ráda zakládala na své vlastní teorii přesahující fyzikální chemii, jen se jí to zatím – navzdory hrdinskému úsilí Wilsonů, Prigožinů a Žabotínských – v praxi málo daří.

Teoretická medicína

Zcela negativní bude ale selský posudek u medicíny. Slyším, že teoretická medicína je nabubřelý pojem, exotická disciplína, přinejlepším snad jakýsi úvod do medicíny, že každá konkrétní nemoc má konkrétní etiologii a terapii, že pravou teorií lékařství je molekulární medicína, že tlachání přitahuje lenochy a šarlatány... Navíc se mé intuici zdá, že jednu dobu – někdy od 30. do 60. let 20. století – se na teoretickou medicínu hledělo vážněji, zatímco dnes se teoretici setkávají spíše s nezájmem, který je odrazem snižujícího se zájmu o vědu obecně, který je odrazem ... ale to už bych se už dostával na pole peněžnictví a to sem nepatří. Abych zjistil co si o teoretické medicíně myslí jiní, vyťukal jsem po sepsání tohoto odstavce slova "teoretická medicína" do vyhledávače. Úryvky z výsledků:

  • "Například zatímco teoretická medicína se snaží přijít na příčiny zdraví a nemoci, praktická medicína se jednoduše pokouší udržet lidi zdravé."
  • Nebo: "Teoretická medicína = Biomedicína" (čti: teoretická medicína neexistuje)
  • Nebo: "Vznikala teoretická medicína, odtažená od života, která nemocným mnoho nepomohla." (z historie medicíny, zde)
  • Jeden profesor (Mikuláš Popovič, nar. 1941, Mukačevo) má teoretickou medicínu mezi svými specializacemi.
  • Ani v tratolišti informačních stružek zvaném Wikipedie stránka "Teoretická medicína" neexistuje (ani v anglické verzi), opět najdeme jen hrstku profesorů, ročník 40. léta.

Osud zapomenutého odvětví

Zdá se tedy, že jsem nebyl tak daleko od pravdy. Medicína si ráda nechává říkat věda, ale když dojde na lámaní chleba, tak se drží zásad řemeslnictví. Na původní myšlenky zakladatelů teoretické medicíny, jako byl právě Jánosz / Hans Selye se stresem, nebo ostatně i Israel Brechman s adaptogenem, se zapomíná. Studenti medicíny se s pojmy teoretické medicíny setkají v úvodních přednáškách, ale teoretické medicína jako disciplína, nakolik já doslechnu, prakticky přestala existovat. Stres a adaptogen lidovějí v módní slova a spěchající experimentátoři na teorii nemají čas. Například Marina Davidovová ve svém přehledu "Eleuterococcus senticosus as an adaptogen – a closer look" (Eleuterokok ostnitý jako adaptogen – bližší pohled) sesbírala detailní údaje o jeho fytochemii, ale teoreticko-medicínský význam pojmu adaptogenu jí už uniká. Měla čas se seznámit pouze s jeho vulgarizovanou verzí, kteru promptně odmítá. U stresu lze zase jako příklad uvést fejeton Geralda Weissmana "The experimental pathology of stress: Hans Selye to Paris Hilton" (Experimentální patologie stresu: Od Hanse Selyeho k Paris Hilton), kde Weissman Selyeho zesměšňuje jako předjezdce "stresované" Paris Hilton, jeho teoretickou práci prohlašuje za sebezviditelňování a jeho praktické pokusy – jimž jediným nemůže upřít hodnotu – zmenšuje poukazem na předchozí autory. U Weissmana ale nejde o neschopnost něco pochopit, ale jen zábavu – Selye je jen jednou ze stovek obětí satiry, jíž starý muž pravidelně baví sebe a své publikum. Přitom nám bezděky demonstruje, jak se "normální" medicína na teoretickou medicínu dívá.

Einstein v medicíně není vítán?

Byl to nakonec právě Weissmanův článek, který mě přivedl k paralele mezi Selyem a Albertem Einsteinem. Weissman horlivě vyzrazuje to, co se i v úctyhodných zdrojích ne vždy dovíme – že totiž Selyeho předešel se slovem stres nejméně o rok Walter B. Cannon (Stresses and Strains of Homeostasis, 1935), zatímco Selyeho stěžejní publikace "A syndrome produced by diverse nocuous agents" (syndrom vyvolaný různými škodlivými agens) se objevila v Nature až o rok později. Poukazuje i na starší pokusy zabývající se kortikoidy v zátěžových situacích. To mě přinutilo přemýšlet. I u Einsteina by se dalo poukazovat na již předtím známé Lorentzovy trasformace – že objev už "visel ve vzduchu". Musel ale přijít génius, aby jej koheretně vyjádřil jako ucelenou teorii. Vždyť i Konrada Lorenze závistivci obviňují, že jeho imprinting u housat neříká sedlákům nic nového a Isaaca Newtona, že jablka padala dávno před gravitačními zákony...

Teoretika obviňte ze sebepropagace

Selye za svého života napsal více než 1500 odborných článků a vědeckých přehledů, tedy zhruba stejně jako jeho krajan Pál Erdös, nejproduktivnější matematik všech dob. Proč tolik? Bylo to jen kvůli sebezviditelňování, jak podezírá Weissman? Já myslím, že to byla snaha uchopit těžko uchopitelné. Stál před podobným problémem, jako Doc. Anton Markoš, který při své přednášce teoretické biologie pořád opakuje stejná slova a ke čtení doporučuje texty čítající tisíce stran, ač se vlastně snaží o jediné – zobecnit gen a oprostit se od sloganu, že "gen je sekvence nukleotidů v DNA".

Pokusníka ignorujte

Jánosz / Hans Selye byl produktivní experimentátor. U potkanů vystavených nejrůznějším stresujícím faktorům prokázal kromě specifické odpovědi též nespecifickou stresovou odpověď (general adaptation syndrome - pojem, který zavedl sám Selye): zvětšení nadledvinek, zvětšení lymfatických uzlin, zmenšení brzlíku a hormonální změny. Sestavil systematickou klasifikaci steroidních hormonů na kortikoidy (tj. hormony nadledvin), androgeny a estrogeny. Zavedl termín glukokortikoid a popsal protizánětlivý účinek kortikoidů několik let předtím, než se tato skutečnost klinicky potvrdila (Szabo2012lhs). Já ale za největší přínos Selyeho nepovažuji zavedení nových slov, ani výzkum konkrétních hormonů, ale právě teorii stresu a zdraví, kterou Selye ve svých publikacích nazývá sjednocenou teorií medicíny a kterou praktičtí lékaři až dodnes více-méně ignorují.

Nobelovka mimo mísu

Nevím, jestli je Nobelova cena – jak říkal Feynman – druhým omylem Alfréda Nobela, ale minimálně někdy tam sedí srabi. A nemluvím ani tak o směšné letošní ceně míru pro Evropskou KOMISI (!), ale hlavně o tom, že nobelovský výbor se neodvážil dát Einsteinovi cenu za teorii relativity – dostal ji za "praktičtější" fotoelektrický jev. Podobně ani Jánosz / Hans Selye nikdy neměl šanci získat nobelovku za sjednocenou teorii medicíny, stejně jako ji nebylo možné udělit geniálnímu Erdösovi za matematiku... Měl šanci ji získat za glukokortikoidy, které objevil a pojmenoval. Avšak když se v 50. letech cena za glukokortikoidy udělovala, Selye nebyl na seznamu. Selye byl posléze na nobelovku nominován ještě 9 krát – pokaždé neúspěšně. Prostě žijeme na planetě, kde se nejprestižnější vědecká cena za teoretickou práci neuděluje.

Teoretická medicína dnes chybí

Nadešel čas přiznat, že jsem v předešlém textu trochu přeháněl. Teorie stresu žije, duševní stres byl zobecněn jako tzv. alostatická zátěž (Mcewen2000aal), zkoumají se imunitní a neurologické koreláty stresu. I teoretická medicína se někam rozvíjí, byť jen ve velmi úzkém kruhu zájemců. Takovým je například Bengt Brülde. I když Brülde své disciplíně říká "praktická filosofie", většinou provozuje právě hardcore teoretickou medicínu (Brulde2001gmt, Brulde2000hdc atd.) Osobnější přístup k teoretické medicíně má Lewis S. Coleman, viz jeho "30 years lost in anesthesia theory" (30 ztracených let v teorii anestezie). Coleman po dlouhé době otevírá Selyeho teorii stresu v oblasti chirurgických operací a pokouší se abstrahovat teorii anestezie jako zákroku zmírňujícího stres, který by jinak složité chirurgické operace zcela znemožnil. Najdou se jistě lidé, kteří fyzikální teorii superstrun dopředu odsoudí jen kvůli kabalistickým počtům degenerovaných dimenzí a tito jistě odsoudí i Colemanovy příspěvky. I abstraktní přínos ale může v konečném důsledku vést ke konkrétním změnám, stejně jako perpetuum mobile hnalo pokrok v mechanice. Jsem rád, že se najdou lékaři, kteří si důležitost teorie v medicíně uvědomují a k Selyeho odkazu přistupují s vážností, kterou zasluhuje.

Role Prahy v teoretické medicíně a biologii

Albert Einstein a Jánosz / Hans Selye mají společnou ještě delší věc: Oba působili v Praze. Selye zde vystudoval (tehdy to byla Pražská německá univerzita), zatímco Albert Einstein zde před 100 lety objevil obecnou teorii relativity. Vzhledem k rakousko-uherskému původu Jánosze Selyeho jeho studium fyziologie v Praze není překvapující – slovy biochemika a imunologa Felixe Haurowitze, "všichni významní němečtí lékaři pracovali na lékařské fakultě v Praze a ve Würzburgu". Zajímalo by mě, jestli Selye také  pobýval ve Viničné 7 jako Einstein, nebo dole na Albertově, upřesnění vítám.

Další Pražskou anomálií je dnešní Katedra filosofie a dějin přírodních věd Přírodovědecké fakulty UK, která nabízí obor Teoretická a evoluční biologie a kde též působí fenomenální Zdeněk Kratochvíl. Podle slov Doc. Antona Markoše bylo zřízení této katedry umožněno atmosférou počátku 90. let 20. století a vakuem po zrušení ústavu marxismu-leninismu. Na fakultách přírodních věd běžných universit je prý zřízení tohoto typu katedry jinak něčím neobvyklým a výjimečným.

| 23.2.2013