Drobečková navigace

Jánosz Selye, stres a generalizovaný adaptační syndrom

Slovo stress v angličtině původně znamená "zátěž, napětí". V mnoha jazycích (včetně češtiny) se slovo stres stalo synonymem pro psychický stres ve fázi, kdy je tento už nepříjemný – tedy psychický stres ve fázi vyčerpání. Tento text se akutním psychickým stresem nezabývá. Pokud právě akutním psychickým stresem trpíte, zkuste se podívat sem.

Tento text se zabývá stresem v širším smyslu slova. Stres v širším smyslu slova je nerozlučně spojen se slavným fyziologem 20. století Jánoszem (Hansem) Selyem. Nazývat Selyeho "otcem stresu" (viz titulek Battistuzzi2011hsf) není zcela správné – Jánosz (Hans) Selye by se měl spíše nazývat tvůrcem tzv. sjednocené teorie medicíny. Že jste o žádné sjednocené teorii medicíny nikdy neslyšeli? Nic si z toho nedělejte, teoretická medicína se na lékařských fakultách nevyučuje...

Selyeho přínos – od stresu po teoretickou medicínu

Jánosz (Hans) Selye zavedl slovo stress do obecného povědomí v r. 1936 článkem "A syndrome produced by diverse nocuous agents" (Nature). Selye vytvořil teorii zobecněného stresu a popsal tzv. generalizovaný adaptační syndrom – nespecifickou hormonální reakci, při které organismus reaguje na nejrůznější stresující podněty uniformně výlevem adrenalinu, noradrenalinu a kortisolu. Za stresový hormon se považuje právě kortisol. Adrenalin (epinefrin) a noradrenalin (norepinefrin) se považují za tzv. "hormony útoku a útěku".

Na tomto příkladu Selye pochopil, že zákonitosti fyziologie a medicíny se dají zobecnit. Nejde to sice tak snadno, jako u fyziky, ale je to možné. Selye se proto dále pokusil zobecnit definici pojmu zdraví, homeostáze, stresové zátěže, adaptačního rozmezí a tak dále. Tím vytvořil základy vědního odvětví, které on sám nazval sjednocenou teorií medicíny. Jedná se o ucelenou, ač problémy zatíženou teori – stejně jako například evoluční teorie v biologii, kde máme definovány pojmy fitness, evoluční tlak, genetický drift a tak dále.

Přínosy Selyeho lze dlouze opěvovat, jak to činí článek Szabo2012lhs, ale pravda je taková, že v 20. století se po odchodu Selyeho teoretická medicína jako odvětví už nerozvíjela. Selye se stal známým díky svým experimentálním objevům (kortizol) a teoretická medicína zůstala až do 21. století v zásadě bez povšimnutí. Zde připomeňme, že do oblasti teoretické medicíny patří i samotný pojem adaptogen.

Portrét Jánosze / Hanse Selyeho na kanadské poštovní známce
Portrét Selyeho na kanadské poštovní známce.
Portrét Jánosze / Hanse Selyeho na maďarské poštovní známce
Portrét Selyeho na maďarské poštovní známce.

Eustres, distres a generalizovaný adaptační syndrom (GAS)

Nakonec zde podejme struční nástin generalizovaného adaptačního syndromu u člověka. Možná jste už slyšeli Selyeho pojmy eustres a distres. Zjednodušeně, eustres s řeckou předponou eu- je stres, dokud je "hodný".  Eustres nás aktivuje a umožňuje nám vyšší výkon. Distres je situace, kdy naše síly na přítomnou zátěž nestačí – zátěž převyšuje naše adaptační rozmezí. Ve svých publikacích (Selye1950sga, Selye1950ars a další) dělil Jánoš Selye stresovou odpověď na dva typy:

  • specifická stresová odpověď – souvisí přímo se stresorem a různí se podle druhu stresu. Příklad: Při zátěži teplem se potíme, při zátěži chladem máme husí kůži a vytváříme teplo svalovým třesem. Pokud tepelná zátěž převýší naše adaptační rozmezí, dostaneme úžeh nebo umrzneme.
  • nespecifická stresová odpověď – je při každém druhu zátěže stejná. Příklad: Ať už je to tepelná zátěž nebo problémy se šéfem v práci, výsledkem obou je zvýšení hladiny kortizolu. Jiný příklad: Ať už je buňečný stres způsobený teplem, radiací, nebo jedy, výsledkem je zvýšená exprese tzv. chaperonů.

Těm chytřejším je už asi jasné, jak je možné pojem stresu zobecnit. Selye to vyjádřil pojmem generalizovaný adaptační syndrom. Generalizovaný adaptační syndrom má tři fáze:

  1. fázi poplachovou – akutní stresová reakce. Příklad: Po spatření vlka se lekneme, zježí se nám chlupy, nadledviny do krevního oběhu okamžitě uvolní dávku adrenalinu a noradrenalinu a my začneme utíkat.
  2. fázi adaptační – fáze, kdy naše síly stačí na zvládání stresující situace. Příklad: Maratonský běžec běží rychlostí 20km/h na dlouhou vzdálenost.
  3. fázi vyčerpání – neboli tzv. dekompenzace. Příklad: Člověk utíkající před vlkem po několika stovkách metrů ztratí dech, musí přestat utíkat a svému pronásledovateli čelí ve stavu vyčerpání. Jiný příklad: Člověk po 1 hodině pobytu v mrazivé mořské vodě umírá na podchlazení.

Tyto tři fáze zobecněného adaptačního syndromu lze vypozorovat nejen u lidí, ale i u zvířat a dokonce i u jednobuněčných živočichů. U lidí ale těmto fázím stresové reakce odpovídají typické hormonální odpovědi, které řídí tzv. hypotalamicko-hypofyzární, neboli stresová osa. Hlavní stresové hormony jsou

  • CRH (corticotropine releasing hormone, kortikoliberin), který se vytváří v mozku
  • ACTH (adrenokortikotropní hormon), který se vytváří v hypofýze a odtud se vylévá do krevního oběhu
  • adrenalin, noradrenalin a kortizol, které se vytvářejí v nadledvinkách a uvolňují do krevního oběhu

Zatímco adrenalin (epinefrin) a noradrenalin (norepinefrin) jsou typické pro první (poplachovou) fázi stresové reakce (pád do studené vody, nevhodný příchod příslušníka policie atd.), skutečným stresovým hormonem je kortizol.

Akutní stresová reakce v Selyeho smyslu trvá několik hodin, v průběhu kterých jedinec věnuje všechny své síly přežití, někdy i za cenu určitého sebepoškození. Pokud stresová zátěž (odborněji alostatická zátěž, Mcewen2000aal) nepřevyšuje adaptační rozmezí organismu, tento se jí po kratší nebo delší době přizpůsobí a vstoupí do adaptační fáze. V adaptační fázi tělo sice vydává zvýšené množství energie, ale setrvalou zátěž už snáší bez dalšího poškození. Hladina stresových hormonů (hlavně kortizolu) je zvýšená, ale stabilní – zátěž je plně kompenzovaná. Podle na velikosti zátěže a zdrojů organizmu se může trvání adaptační fáze velmi různit. Fáze vyčerpání (dekompenzace) se vyznačuje vyčerpáním zdrojů organizmu a zhroucením homeostáze. Hladina stresových hormonů se opět zvyšuje, ale organismus už další zátěž nezvládá, tělo mele z posledního. Když poškození dosáhne nevratného bodu, nastává smrt.

Při zátěži mnohonásobně převyšující adaptační rozmezí organizmu může smrt nastat okamžitě, aniž by došlo k rozvinutí adaptačního syndromu. Naopak, pokud je zátěž dlouhodobě snesitelná (v rámci dlouhodobého adaptačního rozmezí), k fázi vyčerpání vůbec nedochází. Tělo reaguje fyziologickými změnami, které umožňují zvýšenou zátěž bez větší újmy snášet. Příklad: Tělo sportovce se přizpůsobí zvýšeným pohybovým nárokům růstem svalové hmoty. Jiný příklad: Pes chovaný ve venkovním výběhu se snadno přizpůsobí zimě chladovou adaptací. Mírně zvýšená fyzická zátěž tělo obecně nepoškozuje – proto je sport zdravý. Naproti tomu chronický duševní stres zdravý není. Alostatická zátěž duševním stresem poškozuje organismus zvýšenou hladinou kortizolu a imunitními změnami, které společně s nervovými faktory mohou přispívat k chronické depresi, obezitě, hypertenzi a autoimunitním nemocem.

| 16.3.2009