Drobečková navigace

Jánoš Selye a generalizovaný adaptačný syndrom

Slovo stress v angličtině původně znamená "zátěž, napětí". V mnoha jazycích (včetně češtiny) se slovo stres stalo synonymem pro psychický stres ve fázi, kdy je tento už nepříjemný – tedy psychický stres ve fázi vyčerpání. Tento text se akutním psychickým stresem nezabývá. Pokud právě akutním psychickým stresem trpíte, zkuste se podívat sem.

Tento text se zabývá stresem v širším smyslu slova. Stres v širším smyslu slova je nerozlučně spojen se slavným fyziologem 20. století Jánoszem (Hansem) Selyem. Nazývat Selyeho "otcem stresu" (viz titulek Battistuzzi2011hsf) není zcela správné – Jánosz (Hans) Selye by se měl spíše nazývat tvůrcem tzv. sjednocené teorie medicíny. Že jste o žádné sjednocené teorii medicíny nikdy neslyšeli? Nic si z toho nedělejte, teoretická medicína se na lékařských fakultách nevyučuje...

Selyeho přínos – od stresu po teoretickou medicínu

Jánosz (Hans) Selye zavedl slovo stress do obecného povědomí v r. 1936 článkem "A syndrome produced by diverse nocuous agents" (Nature). Selye zobecnil teorii stresu a popsal tzv. generalizovaný adaptační syndrom – nespecifickou hormonální reakci, která sa vyznačuje tím, že na nejrůznější stresory organismus reaguje uniformně – výlevem adrenalinu, noradrenalinu a kortisolu. Za stresový hormon se považuje právě kortisol. Adrenalin (epinefrin) a noradrenalin (norepinefrin) jsou všem dobře známé jako tzv. hormony útoku a útěku.

Na tomto příkladu Selye pochopil, že zákonitosti fyziologie a medicíny se dají zobecnit. Nejde to sice tak snadno, jako u fyziky, ale je to možné. Selye se proto dále pokusil zobecnit definici pojmu zdraví, homeostáze, stresové zátěže, adaptačního rozmezí a tak dále. Tím vytvořil základy vědního odvětví, které on sám nazval sjednocenou teorií medicíny. Jedná se o ucelenou, ač problémy zatíženou teori – stejně jako například evoluční teorie v biologii, kde máme definovány pojmy fitness, evoluční tlak, genetický drift a tak dále.

Přínosy Selyeho lze dlouze opěvovat, jak to činí článek Szabo2012lhs, ale pravda je taková, že v 20. století se po odchodu Selyeho teoretická medicína jako odvětví už nerozvíjela. Selye se stal známým díky svým experimentálním objevům (kortizol) a jeho přínos v teoretické medicíně zůstal až do 21. století v zásadě bez povšimnutí. Zde připomeňme, že do oblasti teoretické medicíny patří i samotný pojem adaptogen.

Portrét Jánosze / Hanse Selyeho na kanadské poštovní známce
Portrét Selyeho na kanadské poštovní známce.
Portrét Jánosze / Hanse Selyeho na maďarské poštovní známce
Portrét Selyeho na maďarské poštovní známce.

Eustres, distres a adaptační syndrom

Co je to adaptační syndrom? Možná jste už slyšeli Selyeho pojmy eustres a distres. Zjednodušeně, eustres s řeckou předponou eu- je stres, dokud je "hodný".  Eustres nás aktivuje a umožňuje nám vyšší výkon. Distres je situace, kdy naše síly na přítomnou zátěž nestačí – zátěž převyšuje naše adaptační rozmezí. Ve svých publikacích (Selye1950sga, Selye1950ars a další) dělil stresovou odpověď na dva typy:

  • specifická stresová odpověď – souvisí přímo se stresorem a různí se podle druhu stresu. Příklad: Při zátěži teplem se potíme, při zátěži chladem máme husí kůži a vytváříme teplo svalovým třesem. Pokud tepelná zátěž převýší naše adaptační rozmezí, dostaneme úžeh nebo umrzneme.
  • nespecifická stresová odpověď – je při každém druhu zátěže stejná. Příklad: Ať už je to tepelná zátěž nebo hádka se šéfem, výsledkem obou je zvýšení hladiny kortizolu. Jiný příklad: Ať už je buňka poškozená teplem, radiací, jedy nebo jinými stresory, výsledkem je exprese opravárenských bílkovin – chaperonů.

Po tomto úvodu začíná být jasnější, že pojem stresu lze určitým způsobem zobecnit. Selye to vyjádřil pojmem generalizovaný adaptační syndrom. Tento adaptační syndrom má tři fáze:

  1. fázi poplachovou – akutní stresová reakce. Příklad: Po spatření vlka se lekneme, zježí se nám chlupy, nadledviny do krevního oběhu okamžitě uvolní dávku adrenalinu a noradrenalinu a my začneme utíkat.
  2. fázi adaptační – fáze, kdy naše síly stačí na zvládání stresující situace. Příklad: Maratonský běžec běží rychlostí 20km/h na dlouhou vzdálenost.
  3. fázi vyčerpání – neboli tzv. dekompenzace. Příklad: Člověk utíkající před vlkem po několika stovkách metrů ztratí dech, musí přestat utíkat a svému pronásledovateli čelí ve stavu vyčerpání. Jiný příklad: Člověk po 1 hodině pobytu v mrazivé mořské vodě umírá na podchlazení.

Tyto tři fáze zobecněného adaptačního syndromu lze vypozorovat nejen u lidí, ale i u zvířat a dokonce i u jednobuněčných živočichů. U lidí ale těmto fázím stresové reakce odpovídají typické hormonální odpovědi, které řídí tzv. hypotalamicko-hypofyzární, neboli stresová osa. Hlavní stresové hormony jsou

  • CRH (corticotropine releasing hormone, kortikoliberin), který se vytváří v mozku
  • ACTH (adrenokortikotropní hormon), který se vytváří v hypofýze a odtud se vylévá do krevního oběhu
  • adrenalin, noradrenalin a kortizol, které se vytvářejí v nadledvinkách a uvolňují do krevního oběhu

Zatímco adrenalin (epinefrin) a noradrenalin (norepinefrin) jsou typické pro první (poplachovou) fázi stresové reakce (pád do studené vody, nevhodný příchod příslušníka policie atd.), skutečným stresovým hormonem je kortizol.

Akutní stresová reakce v Selyeho smyslu trvá několik hodin, v průběhu kterých jedinec věnuje všechny své síly přežití, někdy i za cenu určitého sebepoškození. Pokud stresová zátěž (odborněji alostatická zátěž, Mcewen2000aal) nepřevyšuje adaptační rozmezí organismu, tento se jí po kratší nebo delší době přizpůsobí a vstoupí do adaptační fáze. V adaptační fázi tělo sice vydává zvýšené množství energie, ale setrvalou zátěž už snáší bez dalšího poškození. Hladina stresových hormonů (hlavně kortizolu) je zvýšená, ale stabilní – zátěž je plně kompenzovaná. Podle na velikosti zátěže a zdrojů organizmu se může trvání adaptační fáze velmi různit. Fáze vyčerpání (dekompenzace) se vyznačuje vyčerpáním zdrojů organizmu a zhroucením homeostáze. Hladina stresových hormonů se opět zvyšuje, ale organismus už další zátěž nezvládá, tělo mele z posledního. Když poškození dosáhne nevratného bodu, nastává smrt.

Při zátěži mnohonásobně převyšující adaptační rozmezí organizmu může smrt nastat okamžitě, aniž by došlo k rozvinutí adaptačního syndromu. Naopak, pokud je zátěž dlouhodobě snesitelná (v rámci dlouhodobého adaptačního rozmezí), k fázi vyčerpání vůbec nedochází. Tělo reaguje fyziologickými změnami, které umožňují zvýšenou zátěž bez větší újmy snášet. Příklad: Tělo sportovce se přizpůsobí zvýšeným pohybovým nárokům růstem svalové hmoty. Jiný příklad: Pes chovaný ve venkovním výběhu se snadno přizpůsobí zimě chladovou adaptací. Mírně zvýšená fyzická zátěž tělo obecně nepoškozuje – proto je sport zdravý. Naproti tomu chronický duševní stres zdravý není. Alostatická zátěž duševním stresem poškozuje organismus zvýšenou hladinou kortizolu a imunitními změnami, které společně s nervovými faktory mohou přispívat k chronické depresi, obezitě, hypertenzi a autoimunitním nemocem.

| 12.2.2018