Ve stručnosti: Kdysi se říkalo prostě slepý, hluchý, pak je nahradil nevidomý, neslyšící, a pak zrakově a sluchově postižený. Z iniciativy samotných chorých se dnes opět přechází k faktickým popisům zdravotního stavu. Prostá slova typu slepý, hluchý jsou opět přípustná, dokonce vhodnější než vyhýbavé eufemizmy. A není to jen tím, že móda chodí v kruzích – hlavním důvodem je překvapivě snaha o zachování co největší důstojnosti chorých.
Změna přichází jako obvykle v závěsu za angličtinou. Anglofóni totiž mají pro eufemizmy slabost. V řetězu eufemizmů zašli tak daleko, že začali chorým plošně říkat "people with disabilities", tedy "lidé se sníženými schopnostmi". Když ale vyprchalo nadšení z nahražení krátkých slov typu "slepý", "hluchý" popisy nevhodnými k nadávání, lidé si si uvědomili že eufemistický popis vlastně vynáší soudy o schopnostech, což je ještě horší než prosté konstatování choroby. Beethoven byl hluchý, Maresjev beznohý, snížené schopnosti ale neměli (ne aspoň ve srovnání s běžnými lidmi). Ve snaze toto řešit byla "disability" dále nahrazena krycím slovem "challenge" (výzva, přeneseně problém), jako v nepřeložitelném "mentally challenged". Dále se objevil termín "differently abled", snad přeložitelný jako "jinak uzpůsobený", snad kvůli tomu aby se módní psychiatrické diagnózy (autizmus, pseudonemoc "dětská hyperaktivita s poruchou pozornosti", Aspergerův syndrom...) nemusely označovat za choroby. Ale Beethovenové trvali na tom, že jsou pouze hluší, a pokud jsou "jinak uzpůsobeni", tak ne v důsledku své hluchoty. Svému postižení se přizpůsobili podle svých možností, sami nejlépe vědí čeho jsou a nejsou schopni a cítí se trapně, když ostatní předstírají, že je pravda to, co pravda není. Příběh anglických eufemizmů pro postižené jsem sledoval jen okrajově, abych byl "in" v gramatice, takže si trochu vymýšlím, ale takhle nějak to bylo. O těchto tématech se ostatně zvláště v USA jistě psaly celé bychle, na to oni jsou, na různé divné "social group studies", takže o zpřesňující literaturu pro zájemce by neměla být nouze.
Nejnověji se tedy v profesionálním označování chorob přestalo tolik sledovat, jestli slova někdo používá jako pejorativa a začalo se dbát hlavně jejich faktického významu. Třeba "crippled" je opět in. (Neplést s kreténem, což je nejostudnější eufemizmus jaký znám.) V anličtině existují celé směrnice o tom, jak používat slova "impairment" ⊃ "disability" ⊃ "handicap". V češtině je situace méně vyhrocená. Krycí pojmy "tělesně/duševně postižený" jsou pořád ještě popisné a nevynášejí žádné soudy, i když za jejich největší slávy byl bližší faktický popis postižení považován za netaktní. Vlastně jediné slovo, na které se lze zuřivě vrhnout, je nemoc/nemocný, které se po anglickém vzoru nahrazuje upřednostňovanými tvary choroba/chorý. Tento text píšu tak trochu i proto, abych dal najevo, že o tom vím, i když se zaužívaným slovům nemoc, nemocný, nemocnice vyhýbat nehodlám. Jinak ale vývoj směrem k etymologické přesnosti vítám. Doufám, že povede k emancipaci i dalších krátkých, etymologicky správných nosonym a etnonym, dosud omylem cenzurovaných coby pouhé nadávky.
