Přehled přírodních adaptogenů

Prostředky umožňující snášet zvýšenou zátěž jsou v tradičních systémech fytoterapie známé už dlouho. TČM je zná jako byliny posilující čchi, Ajurvéda jako byliny typu rásajána a naše bylinářství prostě jako tonika. K přelomu v těchto nic neříkajících definicích došlo zhruba v polovině 20. století, kdy vznikla jako řádný vědný obor teoretická medicína a byliny zvyšující adaptační rozmezí byly následně zařazeny do mnohem lépe definované kategorie adaptogenů. Tento pojem zde chyběl, protože paracelsovský pohled na lék se na většinu nejedovatých léčivek nehodí. Předpona adapto- pochází z termínu generalizovaný adaptační syndrom, což je odborný název pro savčí stresovou reakcí. Dnes se ví, že generalizovaný adaptační syndrom není jedinou odpovědí organismu, která má schopnost zvýšit adaptační rozmezí nespecificky vzhledem ke konkrétnímu typu zátěže. Bylo již popsáno vícero adaptačních genů a biochemických faktorů, na které můžou rostlinné adaptogeny s dosud přesně neobjasněným účinkem působit. Z konkrétních zmiňme dva: Gen Nrf2 nespecificky zvyšující odolnost proti chemické zátěži a oxid dusnatý (NO), který má v těle vícero rolí a lze jej považovat též za endogenní adaptogen.

Klasické adaptogeny

Klíčovým hormonem generalizovaného adaptačního syndromu ("savčí stresové reakce") je endogenní kortikosteroid kortizol. Ten tlumí zánět a bolest, zvyšuje hladinu cukru v krvi a připravuje tělo na zátěž za cenu zvýšeného katabolismu. Steroidní glykosidy působící na receptor kortizolu v jádře buněk obsahuje nejen ženšen, ale i vitánie, rozchodnice, gynostema a další klasické bylinné adaptogeny, které dosáhly věhlasu svou schopností tlumit zánět a bolest. Na rozdíl od kortikosteroidní terapie a bylin pouze jednosměrně napodobujícíh účinek kortizolu (například glycyrrhizin lékořice) však adaptogeny hladinu stresu stabilizují (Brekhman1954egr, Gaffney2001pge, Kim2003egs) a zvyšují adaptační rozmezí, aniž by způsobovaly zvýšené opotřebění organismu. Což neznamená, že za jejich účinek se vůbec nijak neplatí, ale že nemají vedlejší účinky pouhé kortikoidní terapie. K mechanismům adaptogenního účinku bylin se postupem času zařadilo i působení na endogenní adaptogen oxid dusnatý (NO), stimulace antioxidačního promotoru Nrf2 a dalších signálních dráh, například vasorelaxace uvolněním H2S u česneku, cibule, česnekovníku, ločidla čertova lejna... U těchto bylin bylo už od starověku pozorováno, že upevňují zdraví, ale z mechanistického hlediska se přirozeně nevědělo jak. Byly proto považovány za magické a dokud neexistoval termín adaptogen, často se z nouze označovaly slůvkem ženšen (viz neúplný seznam), přestože s rodem Panax botanicky nesouvisely. Po zavedení pojmu adaptogen publikoval Dardymov a Brechman nedlouhý seznam adaptogenních rostlin inspirovaný čínskou, indickou a ruskou medicínou (Brekhman1969nsp). Ty v tomto textu z úcty ke zmíněným sovětským výzkumníkům označuji jako klasické adaptogeny. Protože nemám možnost číst plné texty všech tehdejších relevantních publikací, za úplnost seznamu neručím, ale určitě tam patří:

Příklady z říše hub: 

Příklad z říše chemie:

  • 2-benzyl-benzimidazol (dibazol) – syntetický neuroprotektivní adaptogen z 50. let

Další pravděpodobné adaptogeny

Jako seznam léků, i seznam adaptogenů je otevřený. Na jedné straně seznam adaptogenů nelze rozšiřovat jen tak, bez vědeckého konsensu. Na druhé straně je však jasné, že mezi adaptogeny bude patřit mnohem více bylin nejen z asijské a ruské tradice, ale i z obou Amerik a dalších částí světa. Jelikož samozřejmě není principiálního rozdílu mezi účinnými látkami přírodními a syntetickými, bude mezi adaptogeny patřit též mnoho známých i dosud neobjevených syntetických léků. V třetí třetině 20. století totiž zájem o adaptogeny i teoretickou medicínu ochabl a znovu se objevil až ve 2. dekádě 21. století společně s postupující renesancí kdysi zaznávaných tradičních bylinných prostředků v klinické praxi. I samotná definice adaptogenu, vytvořená před 70 lety, by už dnes potřebovala vylepšit. Bylo by žádoucí mít objektivní kritéria, podle kterých bychom mohli sílu přírodních i syntetických adaptogenů vzájemně srovnat. Farmakologie zatím tato kritéria neposkytla – jednak proto, že to není tak snadné jako definovat terapeutický index, druhak proto, že na adaptogeny věda prostě pozapomněla. Mám podezření, že seznam pravděpodobných přírodních adaptogenů by byl velmi dlouhý. Zde uvádím jen několik příkladů na ukázku:

Příklady z říše hub:

Příklady z říše chemie:

Klasické adaptogeny lékaře někdy uvádějí do rozpaků. Jak to, že mají tolik účinků? Jak to, že jejich účinky si někdy protiřečí?

Tento seznam jsem udělal schválně krátký. Tím, že v něm například z rodu Ocimum uvádím pouze bazalku posvátnou (tulsí) nechci nikterak říct, že italská bazalka pravá a africká bazalka vytrvalá k adaptogenům nepatří. Totéž u rodů Allium, Taraxacum, Zingiber, Lepidium, Echinacea, Vaccinium, Cordyceps, Pleurotus a konec konců vlastně u všech neškodných bylin. Avšak pozor! Samotná neškodnost není k zařazení léčivé rostliny mezi adaptogeny postačující. Mezi adaptogeny nelze řadit látky neúčinné (placebo, většina současných homeopatik) ani pouze výživné (ságo, dextróza, sacharóza...) Což není tak samozřejmé – vždyť krystálový cukr se kdysi prodával jako lék v drogerii a například u disacharidu trehalózy jsou dokumentovány zdravotní účinky (Portbury2017tit a mnohé jiné). Též nemá smysl, abych zde exhaustivně jmenoval potraviny a přírodní látky typu med, agar, chitosan, včelí pyl, propolis, mateří kašička, jogurt, kombucha, šiládžat, kumys, žinčica, o vitamínech a biogenních prvcích nemluvě. Navzdory jejich prospěšnosti je za současného stavu farmakologie lze vzájemně srovnávat pouze ve specifických pokusech, takže jejich adaptogenní vlastnosti diskutujeme vždy ve specifickém kontextu, nejlépe ve spojení s konkrétním organismem či fermentačním mikroorganismem, z něhož produkt pochází. K adaptogenům se s oblibou přifařují též fyzikální vlivy typu opalování, elektromagnetická radiace (Karpan1999lie, Yonezawa2006irb), kryoterapie, balneoterapie... Než farmakologická věda různé kategorie adaptogenů zatřídí, fyzikální adaptogeny diskutujeme opět jen ve specifickém kontextu valeologie. V obecném kontextu je nutné termín adaptogen vyhradit pro farmaka významně zvyšující adaptační rozmezí.

Neadaptogeny

V přehledech léčivých rostlin, řas a hub, jež zde najdete, jsou klasické adaptogeny označeny, potenciální adaptogeny, zřejmé neadaptogeny a jedovatky.

 

Definice adaptogenu poskytuje určitý úhel pohledu, z něhož lze hledět na každou látku a ptát se, jestli je jako adaptogen dokonalá, nedokonalá, nebo zcela nepřijatelná. Jen málo látek spadá do kategorie dokonalých nebo téměř dokonalých adaptogenů. Mnohem více léčivých rostlin však lze za nedokonalé adaptogeny, stručněji neadaptogeny. Častou vadou je mírná jedovatost. Někdy je nutné i jinak výbornou léčivku označit za neadaptogen jen kvůli tomu, že obsahuje kofein, nikotin, kapsaicin, THC, kyselinu šťavelovou... Označení neadaptogen neříká, že čajovník, pálivá paprika, konopí a kava-kava jsou nedokonalé léčivky. Říká jen to, že mají kromě mnoha blahodárných účinků i jednostranné působení na přinejmenším jeden fyziologický parametr. Šlechtěním či farmaceutickým zpracováním by bylo možné jejich jednostranně působící obsahovou látku odstranit, často nám však právě o tuto látku jde. Teorie adaptogenů neříká, že kofein, kapsaicin a THC jsou látky špatné. Říká jen, že nespadají do farmakologické kategorie adaptogen. S adaptogeny kontrastují látky a rostliny silně jedovaté (tzv. jedovatky). Silné jedy jsou jako adaptogeny zcela nepřijatelné, pořád to však můžou být vynikající paracelsovská farmaka, která navíc svou moc prokazují dramatickými symptomy. Myšlení v duchu Paracelsovy maximy, že mezi jedy a léky není rozdíl (sola dosis facit venenum), odráží i vyhláška č. 245/1997 Sb., která jedovatky označuje za "silně účinné" a "velmi silně účinné", zatímco bylinné adaptogeny vede mimo kategorii účinných jako "jiné používané".

Nejedovaté léčivky, které nejsou adaptogeny

Závěrem tohoto výčtu klasických a pravděpodobných adaptogenů bych se vrátil k tomu, co jsem už naznačil výše: že absence toxicity není postačující podmínkou k zařazení byliny mezi adaptogeny. Jinými slovy, kategorie nejedovatých léčivek a kategorie adaptogenů nejsou zaměnitelné. Pro ilustraci uvádím nejedovaté léčivky, které se přesto svými jednostrannými účinky řadí mezi nedokonalé adaptogeny, stručněji neadaptogeny:

  • lékořice čínská (Glycyrrhiza uralensis) a lékořice lysá (G. glabra) – její steroidní glykosid glycyrrhizin funguje podobně jako kortizol a taktéž vyvolává generalizovaný adaptační syndrom. Lékořici lze tedy označit za jakýsi téměř adaptogen, který připravuje tělo na zátěž. Nicméně, podobně jako kortizol samotný, zvyšuje glycyrrhizin hladinu celotělového hormonálního stresu, který není jen prospěšný. Naproti tomu steroidní glykosidy modelového adaptogenu ženšenu (panaxosidy) tento jednostranný účinek nemají a díky svému dvojímu, protichůdnému účinku hladinu hormonálního stresu stabilizují.
  • konopí seté (Cannabis sativa) – opět rostlina v podstatě nejedovatá, avšak se silným jednostranným účinkem daným obsahem THC.
  • pepřovník opojný (Piper methysticum), kava-kava – totéž. Působí opojení takřka alkoholové (účinkem na stejné receptory) při mnohem nižší jedovatosti. Není však adaptogen.
  • třezalka tečkovaná (Hypericum perforatum) – nejedovatá uklidňující léčivka, která však kvůli mírným jednostranným účinkům není dokonalý adaptogen.

Příklad z říše hub:

  • monaskus šarlatový (Monascus purpureus) – v podstatě nejedovatý zdroj statinu blokujícího syntézu cholesterolu. Avšak právě tímto svým účinkem se všechny statiny řadí mezi látky jednostranně působící, tj. neadaptogeny.

 

| 2009 - 2.11.2019