Přehled přírodních adaptogenů

Rostliny umožňující organismu snášet zvýšenou zátěž jsou v tradičních systémech léčby známé už dlouho. TČM je zná jako byliny posilující čchi, Ajurvéda jako rásajána, u nás byly známé prostě jako tonika. K jejich přesnějšímu vymezení došlo v polovině 20. století, kdy byl vytvořen pojem adaptogen. Tento pojem zde chyběl, protože paracelsovský pohled na lék se pro většinu bylin nehodí. Adaptogen není termín z oboru bylinářství, nýbrž teoretické medicíny. Původ tohoto slova má spojitost se savčí stresovou reakcí, jíž lze honosně říkat "generalizovaný adaptační syndrom".

Klasické adaptogeny

Vznik pojmu adaptogen (jak jsem už říkal) souvisí se savčí stresovou reakcí, jejímž klíčovým hormonem je kortikosteroid kortizol. Ten působí na jaderní steroidní receptory a připravuje organismus na období zvýšené zátěže. Steroidní glykosidy, které se strukturou podobají lidským hormonům a také připravují tělo na zátěž jsou obsaženy nejen v ženšeni, ale i ve vitánii, rozchodnici, gynostemě a mnoha dalších rostlinách, které dosáhly věhlasu všeléků. Dokud neexistoval termín adaptogen, byly z nouze označovány slůvkem "ženšen". Máme tak sibiřský ženšen (eleuterokok), indický ženšen (ášvaganda), peruánský ženšen (maka), malajský ženšen, pouštní ženšen, domácí ženšen, přičemž žádná z těchto rostliny botanicky do rodu Panax nepatří. Najdete je na následujícím seznamu tzv. klasických adaptogenů, za jehož úplnost neručím:

Příklady z říše hub: 

Příklad z říše chemie:

  • 2-benzyl-benzimidazol (dibazol) – syntetický neuroprotektivní adaptogen z 50. let

Další potenciální adaptogeny

Jako seznam léků, i seznam adaptogenů je otevřený. Na jedné straně jej nelze rozšiřovat jen tak, bez vědeckého konsensu. Na druhé straně tam však patrně patří mnohem více rostlin a chemických léků, než těch pár známých od poloviny minulého století. Ke konci 20. století totiž zájem o adaptogeny ustal a znovu se objevil až v 21. století s postupující renesancí bylinářství v medicínské praxi. Samotná definice adaptogenu je dnes už vědecky nepostačující. Je nutné mít objektivní kritéria, podle nichž by bylo možné bylinné a chemické adaptogeny vzájemně srovnat. Současná teoretická farmakologie však tyto kritéria pro adaptogeny neposkytuje. Proto zde z mnoha kandidátů uvádím jen malé množství nadějných rostlin na ukázku:

Příklady z říše hub:

Příklady z říše chemie:

  • oxid dusnatý – populární terapeutický plyn, adaptogen?
  • sildenafil (Viagra) – podle vzoru oxid dusnatý
  • kyselina chlorogenová – zázračná ubikvitní složka fytokomplexů
  • ergosterol – zázračná ubikvitní složka mykokomplexů

Léčivé rostliny z kategorie klasických adaptogenů si lidé někdy pletou s všeléky a pochybují o nich. Jak můžou mít tolik účinků, když řádné léky mívají jen jeden?

Uvedený seznam je schválně krátký. Tak třeba rod bazalka má mnohem více druhů než jen tulsí – k zázračným bylinám patří i naše bazalka pravá, africká bazalka vytrvalá a mnohé další druhy. Totéž platí i dalších zmíněných rodech (Allium, Taraxacum, Zingiber, Lepidium, Echinacea, Vaccinium, Cordyceps, Pleurotus...) a konec konců vlastně o všech léčivkách, vyjma těch nejjedovatějších. Lepší klasifikaci potenciálních adaptogenů zatím nemáme, je ale pozitivní, že farmakologové jim už opět věnují pozornost.

Prozatím si můžeme ujasnit, že mezi adaptogeny nelze řadit látky neúčinné (placebo, dnešní homeopatika) ani pouze výživné (škrob, glukóza, sacharóza...) Což není tak samozřejmé – vždyť třeba cukr se kdysi prodával jako lék v drogerii. Též nemá smysl zde v této chvíli zmiňovat zázračné přírodní látky typu med, chitosan, agar, vitamíny, jogurt, žinčica, kumys, propolis, kombucha, šiládžat (mumijo) atd., ani léčebné metody typu opalování, radioterapie, kryoterapie, lázeňské procedury... Tyto potenciálně adaptogenní (Karpan1999lie, Yonezawa2006irb) látky a modality lze diskutovat pouze ve specifickém kontextu. V obecném kontextu je nutné termín adaptogen vyhradit pro farmaka významně zvyšující adaptační rozmezí.

Neadaptogeny

V přehledu léčivých rostlin, řas a hub, které zde najdete, jsou klasické adaptogeny označeny písmenem, potenciální adaptogeny otázníkem, zřejmé neadaptogeny (pokud to o nich vím) písmenem a nakonec silně jedovaté rostliny a houby písmenem.

 

Na každou léčivou látku lze teoreticky hledět jako na adaptogen a ptát se, o jak dokonalý adaptogen se jedná. Jen málo léčivých rostlin (či jiných přírodnin) však přísná kritéria původní definice formulované v 20. století skutečně splní. Většinu léčivých rostlin lze označit pouze za nedokonalé adaptogeny, stručněji neadaptogeny. Tak třeba dokonalý adaptogen nesmí být ani mírně jedovatý. Někdy je nutné i jinak vynikající léčivou rostlinu označit za neadaptogen kvůli jediné problémové látce – kofein, nikotin, kapsaicin, THC, kyselina šťavelová... Šlechtěním či farmaceutickým zpracováním lze problémové látky odstranit, nikoliv však tehdy, když jsou to právě ty látky, o které nám při jejich užívání jde. Rostliny silně jedovaté mezi adaptogeny nepatří a jejich omezený výčet uvádim pro kontrast. V paracelsovské farmakoterapii jsou totiž jedovatky vítané: svou účinnost totiž na rozdíl od adaptogenů potvrzují dramatickými účinky a dle Paracelsovy maximy sola dosis facit venenum mezi jedy a léky není rozdíl. Paracelsovský způsob myšlení odráží i vyhláška č. 245/1997 Sb., která jedovatky vede jako "silně" a "velmi silně" účinné, zatímco k adaptogenům přistupuje jako k "jiným používaným".

Nejedovaté léčivky, které nejsou adaptogeny

Absence toxicity není postačující podmínkou k tomu, aby bylo možné léčivku označit za adaptogen. Kategorie nejedovatých léčivek a kategorie adaptogenů nejsou zaměnitelné. Pro ilustraci uvádím několik nejedovatých léčivek, které je přes absenci toxicity nutné řadit mezi nedokonalé adaptogeny, tj. neadaptogeny:

  • lékořice čínská (Glycyrrhiza uralensis) a lékořice lysá (G. glabra) – její steroidní glykosid glycyrrhizin funguje podobně jako kortizol a taktéž vyvolává generalizovaný adaptační syndrom, takže ji lze označit za téměř adaptogen. Nicméně kvůli jednostrannému účinku glycyrrhizin původní definici adaptogenu nevyhoví, zatímco chemicky příbuzné látky ze ženšenu, které mají na hormonální stres dvojí, protichůdný, stabilizační vliv jsou modelovým adaptogenem.
  • konopí seté (Cannabis sativa) – v podstatě netoxický všelék, který však kvůli jednostranným opojným účinkům THC nelze řadit mezi adaptogeny.
  • pepřovník opojný (Piper methysticum), kava-kava – v podstatě netoxická rostlina působící opojení téměř alkoholové (působí na stejné receptory). Nevyznačuje se škodlivostí vyšších dávek alkoholu, ale už kvůli samotnému opojnému působení není adaptogen.
  • třezalka tečkovaná (Hypericum perforatum) – opět téměř adaptogen. Kvůli vedlejším účinkům, byť mírným, nelze tuto uklidňující léčivku označit za dokonalý adaptogen.

Příklad z říše hub:

  • monaskus šarlatový (Monascus purpureus) – v podstatě netoxický zdroj statinů blokujících syntézu cholesterolu v lidském těle. Statiny se však obecně vyznačují jednostranným, pouze snižujícím vlivem na syntézu cholesterolu, kvůli němuž je nelze označit za dokonalé adaptogeny.

Příklady relativně netoxických neadaptogenů z říše chemie:

  • aspirin – tento v podstatě netoxický všelék nelze označit za dokonalý adaptogen kvůli vedlejším účinkům a možnosti předávkování, která u dokonalých adaptogenů prakticky neexistuje.
  • alkohol (etanol) – tento v malých dávkách prospěšný vasodilatační všelék už kvůli samotnému opojnému působení není dokonalý adaptogen, nemluvě o možnosti otravy při notorickém předávkování.

 

| 4.7.2018