Paracelsovský lék jako farmakologický koncept

Paracelsus a jeho farmaceutické inovace

Paracelsus
(vlastním jménem Philippus Aureolus Theophrastus Bombastus von Hohenheim)

Paracelsus byl v 16. století velkým průkopníkem využití minerálů a anorganických látek v evropské farmakoterapii, která se tehdy zakládala hlavně na bylinách. Slavil úspěch s léčbou syfilisu solemi rtuti podávanými v malých dávkách, zákaz publikovat obdržel poté, co oprávněně označil do té doby používané dřevo gvajakové za proti syfilidě neúčinné. Pravdivé historky o tom, že Paracelsus se zabýval čarodějnictvím, alchymií, hermetismem, zkoumáním tzv. signatur nerostů, výrobou amuletů a léčbou tzv. astrálního těla odmítám chápat jako pomluvy. Naopak v nich vidím jeho snahu o zobecnění lékařské vědy, které dostalo lepší podobu až ve 20. století v sjednocené teorii medicíny, na niž pojem adaptogenu navazuje. Věřím, že se Paracelsus a vědci 20. století studující adaptogeny snažili o totéž. Na chronickou otravu sloučeninami arsenu a rtuti nakonec Paracelsus i sám zemřel. Po jeho smrti však sláva paracelsovských léků dále rostla, hlavně v léčbě syfilisu a obecně v antibakteriálních látkách, až na přelomu 20. století vyvrcholila objevem salvarsanu, antibiotických sloučenin vizmutu, sulfonamidů, a posléze penicilinu, tetracyklinu a moderních antibiotik (Aminov2010bha).

V jílci svého meče nosil Paracelsus svůj tajný lék – laudanum – který si šetřil jen pro ty nejtěžší případy a smrtelně nemocné. Bylo to opioidní analgetikum ve formě drobných pilulek. Opioidy obsahoval i slávný benátský dryák (electuarium theriaca, odtud slovo lektvar) a k paliativní léčbě smrtelně chorých se používají i dnes.

Dle Paracelsovy maximy "sola dosis facit venenum" je každá účinná látka (doslovně) jedem nebo lékem pouze v závislosti na dávce. Tuto maximu přednášející na fakultách medicíny s oblibou ilustrují výrokem, že i vodou nebo glukózou se při předávkování můžeme otrávit, a přednášející na fakultách chemie zase konzumací přesně odměřených dávek kyanidu před studenty. Ve skutečnosti však tuto maximu asi nejlépe ilustruje alkohol, který v dávce nižší než asi 30g rozšiřuje cévy a je anxiolytický, zatímco v dávce vyšší je (dle velikosti a odolnosti chlapa) toxický. Paracelsovská farmakoterapie, která v dnešní medicíně převládá, je tedy typická tím, že k léčbě s oblibou používá i látky jedovaté, jejichž léčebný potenciál vyjádřuje terapeutickým indexem – převráceným poměrem účinné dávky (ED₅₀) k dávce toxické (LD₅₀) (viz. wikipedie). Účinná dávka ED₅₀ je taková dávka, při které se vyléčí 50% pacientů nebo (alternativně) dojde k 50% úpravě zdravotního stavu. Toxická dávka LD₅₀ je taková dávka, při které pojde 50% laboratorních zvířat. Dávky se samozřejmě přepočítávají na kilogram živé váhy.

Hlavní účinek

Paracelsovský pohled na léky se dále vyznačuje tím, že každý lék je spjatý s konkrétní indikací, které se říká hlavní účinek. Vysvětlení: Dle Paracelsovy maximy je každá chemická látka jedem, který má zároveň potenciál být lékem. Potenciál stát se lékem se však realizuje až tehdy, když se daná chemikálie využije k léčbě konkrétní odchylky od fyziologické rovnováhy, tj. konkrétní choroby. Zde paracelsovské paradigma činí dva zjednodušující předpoklady:

Pokud je dávka a tím i odchylka ovlivňovaného fyziologického parametru příliš vysoká, paracelsovské léčivo se nutně projeví jako jed. V rukou lékaře se však tatáž látka může chovat jako lék. Kdy? Tehdy, když je pacient nemocný specifickým způsobem: když jsou jeho fyziologické parametry odchýleny v přesně opačném směru, než kterým paracelsovský lék působí. Tedy tehdy, když je lék přesným protijedem chorobného stavu. Trpíš otravou muskarinem? Dáme ti atropin. Trpíš otravou atropinem? Dáme ti muskarin. Hlavní účinek paracelsovských léků se proto vztahuje ke konkrétnímu chorobnému stavu. Toto zjednodušení je u mnoha léků velmi užitečné, asi jako Ohmův zákon ve fyzice. Ale stejně jako žáci ve škole nemají právo učitelce fyziky vysvětlovat, že Ohmův zákon je pouhé zjednodušení, které ve skutečnosti neplatí, nechce ani legislativa ČR slyšet, že na adaptogeny a vůbec většinu bylin se paracelsovský pohled nehodí.

Vedlejší účinky

Situace, kdy je paracelsovský lék přesným protijedem léčeného chorobného stavu (jako u dvojice muskarin-atropin) je v klinické praxi zřídkavá. Kdybychom měli k dispozici naprosto dokonalé paracelsovské léky, tak při správné dávce by prostě jen přinavracely zdraví. Ve skutečnosti však paracelsovská zjednodušení v konfrontaci s klinickou realitou selhávají stejně, jako neplatí Ohmův zákon v mikroprocesoru vašeho počítače či smártfónu. Reálné nemoci se nikterak neobtěžují být zrcadlovými obrazy účinku léků, které máme k dispozici. Velmi často pak dochází k tomu, že paracelsovskou látku s mnoha účinky používáme k nápravě jediné klíčové veličiny – krevního tlaku, žaludeční kyselosti, hladiny inzulinu, hormonálního stresu (vy tam vzadu, mluvím o kortikoidech), krvácivosti, zánětlivosti, celkové ospalosti... Klíčová veličina se upraví, spousta dalších parametrů rozhodí. Říká se tomu vedlejší účinky – de facto eufemismus pro toxicitu běžných léků.

Paracelsovský koncept formulován explicitně

Teoretici paracelsovských léků sedící v legislativních orgánech se ne vždy obtěžují své skryté předpoklady verbálně formulovat. Učiňme tak za ně. Suma dosud uvedeného dává:

Z ducha a litery farmaceutického zákona je jasné, že se právě tímto paradigmatem řídí. Mezi jedy a léky totiž naše (a nejen naše) legislativa vůbec nerozlišuje. Rozlišuje jen mezi silně a slabě účinnými látkami. Například vyhláška MZ ČR č. 343/2003 Sb. dělí léčivé rostliny na "velmi silně účinné", "silně účinné" a "ostatní používané", přičemž smrtelně jedovaté řadí do kategorie "velmi silně účinné". Adaptogeny řadí mezi "ostatní používané", tj. implicitně jim účinnost upírá.

Paracelsovský pohled na adaptogeny

Jedno slovo: Nepasuje. Adaptogeny totiž nejsou jedovaté. Nemají a nesmí mít hlavní účinek. Neovlivňují a z definice nesmí ovlivňovat žádný fyziologický parametr natvrdo v plus ani mínus směru. Nemají LD₅₀ a tudíž ani klasický terapeutický index. Jejich účinnou dávku (ED₅₀) lze v konkrétních indikacích změřit, ale ta nevyjádřuje jejich celkovou kvalitu. U adaptogenů má jít o víc, než o jednostranný řekněme alosterický účinek na ten či onen receptor. Nepodezírám Paracelsa, který používal jako antibiotika soli rtuti, ani dnešní zákonodárce, kteří se jeho paradigmatem řídí, z neznalosti faktu, že existují i léky netoxické. Paracelsus se bořil s infekční nemocí, na kterou tehdejší svět neměl léku. Byl a pořád je zakladatelem obecné farmakologie. Není to tak, že by on svedl zákonodárce na zcestí. Jeho paradigma je populární proto, že vyhovuje. Umožňuje legislativě odsunout adaptogeny nabok jako nedůležitá adjuvans (neesenciální doplňky stravy nahraditelné abstraktním "pestrým jídelníčkem"), placebo a jiná homeopatika, či všeléky a jiné švédské kapky, které léčí všechno a nic. Viz též srovnání adaptogenů a paracelsovských léků.