Krátké shrnutí: Existence pojmu adaptogen plyne z regulační teorie a není pouhým reklamním tahem bylinářů. Mezi adaptogeny a paracelsovskými léky jsou podstatné rozdíly v definici i léčebném použití.
Adaptogeny v léčbě nemocí
Zdraví je (zjednodušeně) souhrnem mnoha fyziologických parametrů udržovaných v potřebném rozmezí. Schopnost těla udržovat tyto parametry v potřebném, často velmi úzkém fyziologickém rozmezí se nazývá homeostáze. Nemoc je (zjednodušeně) odchylkou těchto parametrů od normálu přes jistou hranici. Zátěžové faktory, neboli alostatická zátěž vychylující fyziologické parametry od normálu vyžadují od organismu schopnost adaptace. Přesná matematická definice zátěžových faktorů je ošemetná, jejich souhrn však pragmaticky zveme krátkým slovem stres (angl. stress), jímž v užším smyslu označujeme též pouze stres psychický. Rozmezí zátěže, kterou organismus ve zdraví ještě snese, se nazývá adaptační rozmezí. Při jeho překročení nastává choroba. Tu lze léčit buďto navrácením vychýlených parametrů zpět do normálu, nebo rozšířením adaptačního rozmezí. Původní Brechmanova definice v podstatě říká, že adaptogeny neposouvají fyziologické parametry nahoru a dolů, ale upevňují zdraví rozšířením adaptačního rozmezí. Bohužel od pionýrských dob 50. a 60. let 20. století v teorii adaptogenů žádný pokrok nenastal.
Paracelsovské léky – liberální definice, náročné užití
Dle paracelsovského paradigmatu může být lékem každá účinná látka včetně jedů. Přesněji, paracelsovský pohled mezi jedy a léky vůbec nerozlišuje. (Ještě přesněji, jedy preferuje, ale to se nesluší říkat.) Pokud je v nějaké indikaci (hlavním účinku) terapeutický index jedovaté látky (poměr LD50 / ED50) větší než 1, lze tuto látku využít i k léčbě a nejen k chemickému boji. Paracelsovským lékem je tak například yperit a dusíkatý yperit používaný k léčbě nádorů. Samotný Paracelsus historicky léčebně využíval sloučeniny rtuti, arzénu a další jedy. U paracelsovských léků platíme za nenáročnost definice nutností precizního zpracování a dávkování.
Adaptogeny – náročná definice, snazší užití
Definice adaptogenu je náročnější. Nepřipouští látky smrtící ani jednostranně působící. Vyžaduje, aby adaptogen rozšiřoval adaptační rozmezí, což je náročné na definici toho, co je adaptivní. U dnešních rostlinných adaptogenů lze konstatovat, že jejich působení je z velké části dané nikoliv nějakou zvláštní inteligencí jejich fytochemie, ale aktivací našich vlastních adaptačních mechanismů a endogenních adaptogenů (NO, melatonin, Nrf2, SOD, GST, NQO1, HO1, chaperonů atd.)
Z hlediska teorie však adaptogeny nejsou nikterak omezeny na působení pomocí aktivace endogenních adaptogenů. Můžeme si třeba představit zázraky nanomedicíny, které pomůžou třeba diabetikům tím, že umožní pankreatickým α buňkám se v případě potřeby přeprogramovat a stát se chybějícími β buňkami (Osipovich2017abc, plný text na 1 klik). Je pak pouze věcí konvence, budeme-li příslušnému zázraku říkat adaptogen (protože rozšiřuje adaptační rozmezí) nebo smart drug, protože lidé, kteří ji vymysleli, jsou smart. Je pravdou, že u látek rozšiřujících adaptační rozmezí se nemusíme bát předávkování tolik, jako u paracelsovských léků. Ale přesto musí lékař, který adaptogeny předepisuje, dle možnosti co nejlépe vědět, jakými mechanismy tyto působí, z čehož také vyplývá, že se nemusí bát toho, že kvůli přemoudřelým léčivům přestane být společensky potřebný. Je též otevřenou otázkou, do jaké míry můžou k adaptogenům patřit látky a vlivy toxické.
