Drobečková navigace

Srovnání adaptogenů a paracelsovských léků

Krátké shrnutí: Existence pojmu adaptogen plyne z regulační teorie a není pouhým reklamním tahem bylinářů. Mezi adaptogeny a paracelsovskými léky jsou podstatné rozdíly v definici i léčebném použití. V tomto populárně-vědeckém textu najdete pár základních pojmů a vět z oboru teoretické medicíny, pokud se přímo týkají adaptogenů.

Adaptogeny v léčbě nemocí

Zdraví je (zjednodušeně) souhrnem mnoha fyziologických parametrů udržovaných v potřebném rozmezí. Schopnost těla udržovat tyto parametry v potřebném, často velmi úzkém fyziologickém rozmezí se nazývá homeostáze. Nemoc je (zjednodušeně) odchylkou těchto parametrů od normálu přes jistou hranici. Zátěžové faktory, neboli alostatická zátěž vychylující fyziologické parametry od normálu vyžaduje od organismu schopnost adaptace. Přesná matematická definice zátěžových faktorů je ošemetná, jejich souhrn však pragmaticky zveme krátkým slovem stres (angl. stress), jímž v užším smyslu označujeme též pouze stres psychický. Rozmezí zátěže, kterou organismus ve zdraví ještě snese, se nazývá adaptační rozmezí. Při jeho překročení nastává odchylka od zdraví – chorobný stav. Tento lze léčit dvěma způsoby: buďto navrácením vychýleného parametru zpět do normálu pomocí běžných léků, nebo rozšířením adaptačního rozmezí pomocí adaptogenů. Špatná zpráva je pak ta, že tato snadno pochopitelná ilustrace rozdílu mezi běžnými léky a adaptogeny není zcela správná. Slouží jen k tomu, abychom si uvědomili, že termín adaptogen má v regulační teorii své místo, že nejde o pouhé reklamní slovo z bylinářství. Původní Brechmanova definice v podstatě říká, že adaptogeny neposouvají fyziologické parametry nahoru a dolů, ale upevňují zdraví zvýšením adaptačního rozmezí. Při podání nemocným pak samozřejmě můžou sloužit i jako lék. Je však férové říct, že zmíněná pionýrská definice adaptogenu by už dnes vyžadovala lepší formalizaci, již obecná farmakologie zatím neposkytla. Lékařské vědě o upevňování zdraví se říká valeologie.

Paracelsovské léky – liberální definice, náročné užití

Dle paracelsovského paradigmatu může být lékem každá účinná látka včetně jedů. Přesněji, paracelsovský pohled mezi jedy a léky vůbec nerozlišuje. (Ještě přesněji, jedy preferuje, ale to se nesluší říkat.) Pokud je v nějaké indikaci (hlavním účinku) terapeutický index jedovaté látky (poměr LD50 / ED50) větší než 1, lze tuto látku využít i k léčbě a nejen k chemickému boji. Paracelsovským lékem je tak například yperit a dusíkatý yperit používaný k léčbě nádorů. Samotný Paracelsus historicky léčebně využíval sloučeniny rtuti, arzénu a dalších vychytaných těžkých prvků. Na těch nejsnáze pochopíme, že u paracelsovských léků platíme za nenáročnost definice nutností:

  • precizního farmaceutického zpracování
  • precizního předepisování a dávkování

Je přitom věcí lékaře zjistit, který fyziologický parametr je odchýlený a v kterém směru je potřeba na něj zapůsobit k přinavrácení zdraví. Tak třeba naprosto notorickým příkladem je známá dvojice protijedů muskarin-atropin, z nichž muskarin je agonistou muskarinových receptorů, zatímco atropin je jejich antagonistou. U člověka otráveného jedním můžeme podat ten druhý, který působí protichůdně. Proto je atropin standardním protijedem nejen u nepozorných houbařů,  protijedem vojáků ohrožených nervově paralytickými látkami. Avšak podání atropinu zdravému člověku by se neobešlo bez toxických následků (tachykardie, mydriáza, neuróza, zvracení až smrt). Jiným notorickým příkladem, kdy aplikaci léku vyžaduje měření stávajícího stavu, je inzulin – jeho podání při nízké hladině krevního cukru je život ohrožující.

  • Výhodou paracelsovských léků je to, že precizní dávkování umožňuje terapeuticky využít i jedy. Což je důležité třeba v oboru antibiotik, kde proklatě rychlá evoluce mikrobů přidělává farmaceutům nemálo pracovních míst.
  • Nevýhoda je samozřejmá – jedovatost. Toto slovo však v paracelsovském slovníku nenajdeme, takže se mluví o vedlejších účincích.

Adaptogeny – náročná definice, snazší užití

Definice adaptogenu je náročnější. Nepřipouští látky smrtící ani jednostranně působící. Vyžaduje, aby adaptogen působil ozdravně v případě pozitivní i negativní odchylky fyziologického parametru od normálu. Tedy skoro jaksi inteligentně. U většiny současných praktických adaptogenů lze konstatovat, že inteligentnost jejich působení je z větší části daná vnitřní moudrostí pacientova organismu. Tak třeba bylinnými analogy yperitu a dusíkatého yperitu je dialyldisulfid a alyl isothiokyanát. Těmito alkylačními činidly se čínská pažitka a košťáloviny brání před svými jednobuněčnými i mnohobuněčnými požírači. Pro opice pocházející z džungle jsou však vasorelaxačními látkami a aktivátory endogenního adaptogenu Nrf2, který naše tělo chrání přesně před tím, co nám tyto pálivé sloučeniny chtějí provést – před oxidačním poškozením. Z tohoto důvodu je pro lidi konzumace asafoetidy a lžičníku lékařského velmi zdravá, zatímco pro psy a kočky je nezdravá. Vždyť i ultrafialové záření na nás působí jako adaptogen. Někdy je však inteligentní působení skryté v samotných bylinách. Tak třeba modelový adaptogen ženšen, který se v prostředí naprosté energetické nouze (podrost lesů dálného Východu) šíří zoochorií, láká živočichy ke konzumaci svých bobulí steroidními glykosidy, jejichž adaptogenní působení odpovídá potřebám živočichů. V této situaci jsou i mnohé další lesní adaptogeny, například liána klanopraška.

Z hlediska lékařského řemesla může samozřejmě vzbuzovat určité rozpaky to, když přespříliš inteligentní léčivo nepotřebuje ani přesné dávkování, ani měření stávajícího fyziologického stavu. Ale lékaři se musejí bát toho, že přijdou o chleba i tehdy, když se budou držet za ručičku kapitalistů. Například hladinu glukózy v krvi, jejíž měření kdysi vyžadovalo laboratoř, si dnes každý pacient může změřit sám kapesním glukometrem. Naprosto předpověditelně pak přičinliví vynálezcové dnes už nabízejí zařízení InDuo, které v jedné krabičce kombinuje glukometr i injektor inzulinu. InDuo si pamatuje časy i množství předešlých injekcí a při každém použití injikuje právě tak velký bolus inzulinu, jaký pacient potřebuje (Haupt2005inc, zde důvody proč). A tím snaživost firem nekončí. Máme tady inzulinovou pumpu MiniMed od firmy Medtronic (americká Chirana), která má i implantovatelnou verzi. No ano, milí čtenáři, implantáty a zázraky techniky jsou k lékařům přátelské, pořád ještě vyžadují chirurga i diabetologa. Ale ne nadlouho. V příslušných grimoárech se dočteme, že diabetes typu 1 je první na ráně nanomedicíny, která už chystá příslušné liposomové zázraky (viz Xu2017grn, recentní přehled Rege2018dgr, plný text na 1 klik). A bude hůř. Pankreas diabetiků má regenerovat pomocí kmenových buněk (Bhartiya2016scr, plný text na 1 klik) a pankreatické α buňky být geneticky přeprogramovávány na chybějící β buňky (Osipovich2017abc, plný text na 1 klik). A až pacienti úplně přestanou diabetem trpět, budou diabetologové kde? Na holičkách. No nemají to lepší nevědečtí praktici TČM, kteří mrmlají zaklínadla, pálí vykuřovadla a proti diabetu bojují pomocí stovek antidiabetických bylin? Těm ztráta živobytí nehrozí. Uznejte, že přírodní adaptogeny jsou možná léky nepohodlně inteligentní, ale z hlediska udržitelnosti lékařského řemesla vlastně vítané.

  • Výhodou adaptogenů je to, že je můžeme předepisovat s menšími obavami ohledně dávkování, nežádoucích účinků a interakcí. A to navzdory strašidelným příběhům o hepatotoxicitě bylin a jejich nezvládnutelných lékových interakcích. S užíváním adaptogenů nemusíme čekat až do té doby, než onemocníme a začneme potřebovat ty léky, jejichž interakcí se ony strašidelné příběhy týkají. Adaptogeny se proti civilizačním chorobám uplatní nejvýhodněji ve fázi prevence a ne všechny jsou drahé.
  • Nevýhoda adaptogenů je ta, že nejde o zázrak. Vedle skalpelu a paracelsovských léků můžou působit až nahlouple svou mírumilovnou nedramatičností. A na rozdíl od nanotechnologie, genové terapie, strojních pušek a bezzákluzových kanónů nezaženou Smrťáka z povrchu zemského a nezamknou do sklepa.

| 2008 - 21.1.2019