Žvýkání ženšenu není o nic složitější než cucání bonbonu. (Červený ženšen je samozřejmě nesladký). V podstatě by se nemělo mluvit o žvýkání, protože plátek se nekouše, ale hlavně cucá. Není to na to si o této činnosti číst, ale ji zkusit. Na cucání ženšenu není nic zvláštního, každý se může se směle řídit intuicí. Ale protože – jak věděl už Moliere – se lidé rádi poučují o jednoduchých věcech, zde je v krátkosti teorie užití červeného ženšenu cucáním:
Co se děje při žvýkání ženšenu
Žvýkání je věcí osobních preferencí, chuti a někdy i praktičnosti. Například zdraví dbalý řidič může mít ženšen v zásuvce u volantu. Nemá vždy čas si dělat ženšenový čaj, ale plátkový ženšen má po ruce a na začátku delší jízdy si jeden nebo více plátků vloží do úst. Plátek kvalitního šestiletého ženšenu, jako je například ženšen Korea insam, je v prvních minutách sklovitě tvrdý, asi jak tvrdé cukroví, ale v ústech jeho povrch brzy změkne a začnou se z něj uvolňovat panaxosidy a jiné obsahové látky, odpovědné za charakteristickou chuť a vůní ženšenu. Červený ženšen je upravený takovým způsobem, že i když je v suchém stavu tvrdý a trvanlivý, v navlhčeném stavu nemá jeho vláknina soudržnost a při cucání se rozpadá. Tím se obnaží hlubší vrstva dosud nezvlhčeného plátku a proces se opakuje až do úplné konzumace, přesně jako bonbon. Cucání společně s enzymem ptyalinem obsaženým v slinách způsobí, že ženšenový plátek, jehož extrakce by při teplotě 37°C v klidu trvala mnoho hodin, je zkonzumovaný v průběhu asi 15 minut. To je zhruba též doba, kdy začnou pomalu nastupovat jeho první krátkodobé účinky v podobě zlepšení bdělosti a mentální aktivity. Ženšen se tedy nežvýká zuby jako žvýkačka, vycucaný plátek se nevyplivuje. To by byla i škoda, protože ve vláknině ženšenu jsou zachyceny specifické proteoglykany ("polysacharidy"), s jejichž extrakcí si poradí až proteázy v žaludku.
