Je otevřenou otázkou, do jaké míry můžou jedovaté látky a vlivy patřit mezi adaptogeny. Na jedné straně jsme zvyklí na přírodní adaptogeny typu ženšen, které jsou neškodné a nepředávkovatelné. V tomto smyslu je formulovaná i původní definice adaptogenu, která vyžaduje, aby adaptogen neměl jednostranné účinky, z čehož také vyplývá požadavek absence toxicity.
Na druhé straně však máme skupinu vynikajících rostlinných tonik působících na přirozené adaptační dráhy a endogenní adaptogeny, avšak nesplňujících požadavek absence toxicity. Sem patří například posed (Bryonia alba), který mezi adaptogeny řadí Panossian2018nmm nebo Panossian2020rap. (Seznam dalších kandidátů postupně doplním.)
A koneckonců požadavek absence toxicity nesplňuje ani známý endogenní adaptogen oxid dusnatý (NO), který je v mikromolárních koncentracích prudkým jedem, ač v nanomolárních koncentracích je tělu prospěšný. Totéž lze říct o dalším známém vasorelaxačním plynném transmiteru, jímž je oxid uhelnatý (CO), který se však neopovažuji za endogenní adaptogen označit. A nakonec jsou zde nízké dávky radiace, které (ač samy o sobě toxické) se tradičně považují za adaptogenní eustresor aktivující endogenní obranné mechanismy a zvyšující odolnost tkání vůči záření i oxidačnímu poškození.
Není momentálně zcela jasné, jakým způsobem by bylo možné upravit definici adaptogenů tak, aby se otázka možnosti toxicity u adaptogenů vyřešila.
