Je otevřenou otázkou, do jaké míry můžou jedovaté látky a vlivy patřit mezi adaptogeny. Na jedné straně jsme zvyklí na přírodní adaptogeny typu ženšen, které jsou neškodné a nepředávkovatelné. V tomto smyslu je formulovaná i původní definice adaptogenu, která vyžaduje, aby tento neměl jednostranné účinky, z čehož také vyplývá požadavek absence toxicity.
Na druhé straně však máme skupinu vynikajících rostlinných tonik působících na přirozené adaptační dráhy a endogenní adaptogeny, avšak nesplňujících požadavek absence toxicity. Sem patří například posed bílý, který jako adaptogen zkoumal Panossian1997pab a Panossian2018nmm.
Požadavek absence toxicity však koneckonců nesplňuje ani známý endogenní adaptogen oxid dusnatý (NO), který je v mikromolárních koncentracích prudkým jedem, ač v nanomolárních koncentracích je tělu prospěšný. Totéž lze říct o dalších vasorelaxačních plynných transmiterech, jimiž jsou oxid uhelnatý (CO) a sirovodík (H2S). A nakonec jsou zde nízké dávky radiace, které (ač samy o sobě toxické) se tradičně považují za adaptogenní eustresor aktivující endogenní obranné mechanismy (Zabulaeva1975maa) a zvyšující odolnost tkání vůči záření i oxidačnímu poškození. Není momentálně zcela jasné, jestli a jak je potřebné upravit stávající definici adaptogenů tak, aby se otázka možnosti toxicity u adaptogenů vyřešila.
