Původ termínu adaptogen
Původ termínu adaptogen se datuje do roku 1947 a připisuje sovětskému lékaři a vědci Nikolaji Lazarevovi. Lazarev, který vystudoval medicínu v r. 1928, se nejdříve věnoval škodlivým průmyslovým chemikáliím, jejichž použití se tehdy prudce rozšiřovalo. Za druhé světové války dostal za úkol zkoumat vojenské stimulanty (amfetaminy, kokain), tehdy populární u všech armád. Jako vědec zřejmě nebyl spokojen s jejich krátkodobým účinkem, po němž následuje dlouhý abstinenční syndrom. Tyto látky se můžou vyplatit ve specifických bojových situacích, ale jejich dlouhodobé užívání je celkově negativní.
Po skončení války Lazarev hledal látky, které by dlouhodobě zvýšily výkonnost, aniž by byly zdraví škodlivé. Šlo též o lékařské odsouzení zmíněných návykových stimulantů, které – ač se nám to dnes může zdát neuvěřitelné – tehdy ještě nebyly zakázané. Armádní stimulanty (pervitin) tehdy snadno pronikaly i do civilní populace. Dnešní zákazy "tvrdých drog" mohou vyvolávat dojem, že právě ony jsou nejúčinnější. Faktem je ale, že už v 50. letech se tyto látky považovaly za zastaralé. Definice adaptogenu sloužila jako ideál, k němuž by se tonika nové generace měla blížit. Protože původní Lazarevovy práce mi nejsou dostupné, jako zdroj jsem použil Kelly2001rrp (text zde) aj.
Klasické období studia adaptogenů
Zlatý věk výzkumu adaptogenů nastal v 50. a 60. letech. Na Lazarevovy práce navázala další generace vědců. V roce 1969 Izrael I. Brechman a Igor Dardymov publikovali (Brekhman1969nsp) následující formální definici:
Definice adaptogenu
- Adaptogen vyvolává nespecifickou odpověď, t.j. zvýšení odolnosti vůči vícero stresujícím faktorům, v to počítaje faktory fyzikální, chemické a biologické.
- Adaptogen má normalizující vliv na fyziologii bez ohledu na to, v jakém směru od normálu stresor působí.
- Adaptogen nezasahuje do normálního fungování organizmu více, než je nutné ke zvýšení nespecifické odolnosti.
Jako počáteční inspirace a příklad přírodního adaptogenu zpočátku sloužil právě ženšen, který je příkladem všestranně prospěšného tonika. Účinek ženšenu byl zkoumán v tehdy populárním vojenském (Berdyshev1981eeb, Medvedev1963ege) a kozmickém (Khasina1983eee) kontextu, při vyčerpání (Dardymov1972ipr), hladovění (Peng1963egc), extrémních teplotách (Novozhilov1985mae), radiační (Brekhman1960ecp), chemické a mikrobiální zátěži, psychickém stresu (Brekhman1969eea) atd. Byla snaha objevit nové přírodní adaptogeny, třeba počítačovou analýzou receptů tradiční asijské medicíny (Brekhman1969eea) či průzkumem rostlin příbuzných (např. eleuterokok ostnitý, aralka vysoká, aralka srdčitá a další aralkovité). K adaptogenům byly přiřazeny parcha saflorová (tzv. maralí kořen), pupava Biebersteinova, rozchodnice růžová, klanopraška čínská (tzv. limonnik)... Byla též snaha hledat adaptogeny syntetické – např. 2-benzyl-benzimidazol (dibazol), neuroprotektivum objevené Lazarevem (Brekhman1969nsp). Adaptogeny dosáhly věhlas hlavně v Sovětském Svazu, zatímco Západ v tomto směru zaostával. Napředoval též výzkum tradičních léčivých rostlin v Číně a v Japonsku, zatímco v USA začala být etnobotanika populární až koncem 20. století.
Předpona adapto- v termínu adaptogen pochází ze slovního spojení generalizovaný adaptační syndrom (GAS), což je technický termín pro savčí stresovou reakci, tj. aktivaci hypotalamo-hypofyzární osy a následný výlev kortizolu z nadledvinek. Tato reakce se vybavuje v nejrůznějších krizových situacích. Některé byliny (například lékořice) mají schopnost tuto reakci také zapnout a tím tělo uvést do nouzového režimu fungování. Působení ženšenu je však sofistikovanější, protože ženšen hladinu stresu nezvyšuje, ale stabilizuje. Proto ženšen na rozdíl od lékořice nezvyšuje krevní tlak, ale pouze rozšiřuje adaptační rozmezí organismu. V pionýrských dobách adaptogenů byly tyto informace ještě horkou novinkou, o které se mluvilo jen na vědeckých sympoziích. Objevitelem stresových hormonů byl Jánoš Selye, který vytvořil tzv. sjednocenou teorii medicíny, která však (přiznejme si) nebyla tak oslavovaná, jako teorie fyzikální, též s poukazem na to, že lékařskou praxi lze přece vykonávat i bez teoretizování.
Adaptogeny v současnosti
Od dob klasického výzkumu adaptogenů uběhlo mnoho let. Psychotropní látky byly zákonem zakázány, průměrná morální úroveň výzkumníků poklesla, vojenský a kozmický výzkum vyšel z módy. Léčba přírodními prostředky si dnes opět získala oblibu, ale legislativní pohled na léky zůstává chtěně paracelsovský. Počet vědeckých publikací používajících klíčové slovo adaptogen vzrostl, ale rozvážnost při jeho použití nestoupla. Teorie adaptogenů také (na rozdíl od jiných odvětví farmakologie) nezaznamenala od 60. let prakticky žádný pokrok. Za současného stavu zde máme hrstku klasických adaptogenů – rostlin popsaných ještě Lazarevem a Brechmanem – a dnes už poněkud obstarožnou definici adaptogenu, která mluví o "nespecifických účincích", zatímco dnes už známe mnohé specifické dráhy působení adaptogenů – dráhy CRH, PKA, CREB, CXCR4, NO, melatoninu, GP6, Gαs, MAPK a další (viz Panossian2018nmm, text zde). Není jasné, které další ze známých léčivek 5 světadílů zasluhují označení adaptogen. Není vyjasněná otázka syntetických adaptogenů, ani otázka endogenních adaptogenů (snad NO, melatonin, kortizol). Není vyjasněna otázka genových adaptogenů – tj. těch, které jsou skutečnými geny. Kandidátem jsou například chaperony, HSP, Nrf2 a další stresové geny (Nadal2011cge). Není jasné, lze-li za adaptogeny považovat tonika toxická (například tradiční tonikum posed bílý, jemuž se věnuje Panossian1997pab a Panossian2018nmm). V souhrnu lze říct jen to, že termín adaptogen je potřebný, protože třída farmak, na která se nehodí paracelsovský pohled, prokazatelně existuje.
Adaptogen jako farmakologický ideál budoucnosti
Pokrok v biologii a nanotechnologii nám dává jakousi naději zářných zítřků i u syntetických adaptogenů. Nebude však snadné je vyvinout. Stávající přírodní adaptogeny totiž využívají přirozené stresové mechanismy lidského těla. Využívají též naši po miliony let získávanou odolnost vůči toxicitě látek vyskytujících se v přírodě. Jakožto džungloví všežravci jsme vůči sekundárním metabolitům rostlin skutečně velmi odolní: Zatímco například cibule a česnek je pro psy a kočky jedovatá (blokuje jejich hemoglobin), nám pomáhá rozšířit cévy. Psům selhávají ledviny už po několika bobulích hrozna, nesnášejí ani mentol a kofein. Naše oblíbené kakao otráví nejen psy a kočky, ale i prasata a slepice. Pro ptáky je jedovatý i toxin persin z avokáda, zatímco pro nás je avokádo superpotravinou. V odolnosti vůči fytochemikáliím nám můžou konkurovat jen někteří býložravci. Nebuďme proto překvapeni, že dosud známé syntetické adaptogeny (Lavan2003ssv, Kumar2009mmg) pořád ještě zaostávají za svými přírodními vzory.
