Tak to tady máme. Evropskou pijavku lékařskou (Hirudo medicinalis) nám v EU schválili jako – a teď se držte – léčivo. A to jako teď já bych měl vznést otázku, jestli pijavka lékařská a přifařené druhy (turecká Hirudo verbana, asijská Hirudinaria manillensis, jihoamerická Macrobdella decora...) jsou nebo nejsou adaptogeny, když si už ani z přednášek o bezobratlých nepamatuji, jak přesně pijavky fungují. Učebnicové vědomosti, které najdete v přehledu Elliot2011mlh, schválně nenabízím. Ale nabízím pohled na pijavku nikoliv jako na léčivo, ale jako na živého tvora, a to ne lecjakého, ale tvora lékařského...
Pijavka lékařská si tedy už opět našla své uplatnění. Jak by řekl Spock ze Star Treku, je fascinující, že medicína s tímto tvorečkem zachází hůř než velkodrůbežárny se slepicemi. Pijavka samozřejmě nemá emoce. Na rozdíl od savců a hlavonožců nemá osobnost, takže z jejího hlediska není žádný rozdíl v tom, jestli ji po zákroku zašlápneme, rozřízneme, rozpitváme, upálíme, hodíme drůbeži nebo humánně usmrtíme ve zvonu s éterem. Mezi červy však pijavka představuje jakýsi evoluční vrchol v inteligenci a fyziologické organizovanosti. Jde o dlouhověkého tvora – žije až 20 let. Dospívá pomalu. Bez krmení vydrží až 18 měsíců. A jde pravděpodobně o tvora lidem přátelského už mnoho tisíc let.
Pijavka lékařská je, zdá se, spolupráci s lidma již evolučně uzpůsobena. Ono to totiž není žádná legrace sedět v rybníku a číhat, kdy se tam půjde brodit nějaký kus dobytka či zvěřiny. Načekáte se. Musíte být v té správné louži a navíc dostatečně blízko, abyste mohli hned po vstupu teplokrevníka začít rychle plavat, jak to pijavky umí, a přisát se dříve, než zase z vody vyleze. Pak musíte co nejrychleji sát a sát a jen co jste hotovi, šup dolů, aby se vám hostitel třeba nezačal odírat o kůru stromů a přitom vás nerozmáčkl. A když spadnete na zem, nemáte ještě vyhráno, protože se musíte s plným břichem plazit zpátky k vodě. Až tam můžete v klidu trávit (až několik měsíců) a pak naklást do vlhké půdy na břehu vajíčka po způsobu žížal do kokonu. A to vše s vědomím, že každé z vašich dítek má šanci tak 1:1000, že přežije, dospěje a úspěšně se zase nasaje.
Pokud se přisajete na člověka, běda vaší černé kůži. Člověk je totiž potvora veliká, hned si vás všimne a to je většinou váš konec. Z nějakého záhadného důvodu se totiž lidem červi a krev sající živočiši hnusí. A tak vás budou zakapávat alkoholem, terpentýnem, připalovat sirkou a vytáčet proti směru hodinových ručiček a když se pustíte, naloží s vámi tím nejohavnějším způsobem – mimo topnou sezónu zašlápnout a jinak šup do pece. Ale přeci jenom určitou malou šanci máte. Pokud je váš člověk krchý, například osvícený vesnický felčar nebo léčitelka, nechá vás nasát, zvlášť pokud máte na zádech řádně vybarvené červené pruhy. Z nějakého divného důvodu je totiž červená lékařům sympatická. Lékaři jsou si vědomi léčivého účinku, který vaše skromné krmení má. (Skromné = sajete co to dá.) A když si vaši pomoc cení, tak s vámi po jídle jistě nenaloží ošklivě. Možná vám dokonce ještě pomůžou někam zpátky k vodě, krší lidé nebývají vůbec zlí. Někdy netrefí tu správnou louži, ale když máte na obou koncích těla přísavky, tak vylezete nejen ze sklenice od okurek, ale i ze studny.
A pijavky byly populární. Felčaři a léčitelky je používali nejen sami na sebe, ale i na ostatní vesničany, hlavně na ty starší, nemocné či zraněné. A pijavky pomáhaly. Ne schválně, ale ony už mají to vylepšování krevního oběhu směrem ke své ošklivé tlamě takřka v krvi. Umí odstranit modřiny i velké podlitiny. Nezřejměji pomáhají u složitých chirurgických přišívaček, kde s pomocí chirurgů nejednou napraví, co zkazila cirkulárka. (Ne ovšem vždy.) A zchytralí léčitelé si všimli i to, že pomáhá i proti ucpávání tepen. Hlavně těch koronárních. Tak si pijavky přišly na hektolitry a hektolitry červené i modré krve – ono se totiž těm s modrou krví tepny ucpávaly více a měli též více peněz na financování léčitelů a jejich pijavek. A pijavky jim pomáhaly zůstávat ve zdraví navzdory jejich cholesterolem oplývajícímu jídelníčku.
Pijavka už nemusela čekat na náhodu. Přítel přišel k rybníku, vnořil do něj ruku, učinil smluvené znamení a my jsme mu na oplátku zamávaly svými vlnícími se tělíčky. Skončily jsme ve sklenicích, kde jsme čekaly na své pacienty. Jídlo jsme měly zajištěno, ale slušné zacházení už bylo řidčí než předtím. To víte, felčar neměl vždy čas se párat s použitýma pijavkama, když jich bylo tolik. Pijavky najednou přestaly být individualitami. Stával se z nich spotřební materiál. V 18. století se jich jen do Francie vozily desítky milionů ročně. Po použití (pardon, po jídle) často končily jen vyhozené na hnojišti nebo na panském dvorku, kde je jako vítanou lahůdku honila drůbež. Ty přeživší pak musely prolézat škvírami v hradbách, než se jim povedlo se dostat do hradního příkopu. Ale celkově jsme si nestěžovaly. Co jsme se jen předtím nadřely s plížením a anestetiky, a tu vám najednou stačí dva rudé pruhy, aby vás krmili a ještě s vámi relativně slušně zacházeli. Byly jsme předmětem mezinárodního obchodu. Místo trapného plazení mezi tůňkama jsme cestovaly vlaky a parníky. Byly na nás uvaleny kvóty a cla. No nemáte to lepší po dobrém s lidma, než po zlém s dobytkem?
Pak ovšem přišla doba moderní a lidé se začali chovat hůře než dobytek. A kdyby jen k sobě, ale i ke zvířatům! Však to také skončilo tím, že lidi vozili sami sebe na jatka v dobytčích vagonech, ale to bych jednak předbíhala (my pijavky jsme všechny ženské), a jednak by se to pijavek přímo netýkalo. Tragedie pijavek byla jiná. Často nás vypouštěli – pokud nás po použití vůbec ještě vypouštěli – jinde, než kam nás chodili lovit. Na ty z nás, které jsme skončily v páchnoucím městském příkopu, si dobří lidé nevzpomněli, ač jsme byly stejně zdravé, jako naše venkovské kámošky. Tak nám při spolupráci s lidma přibyla další starost: dostat se z bláta do (správné) louže. Naučily jsme se chovat živě a nebojácně, vylézat ze špinavých louží i sklenic a vůbec na sebe lékaře všemožně upozorňovat. Ale bylo to těžké, jen se zkuste vtírat do přízně teplokrevníkům, když máte žebříčkovou nervovou soustavu. Asi nejvíce nakonec pomáhaly co nejpěkněji vybarvené rudé pruhy na zádech. (Ono vůbec ti teplokrevníci strašlivě dají na vzhled. Slyšely jsme, že i při výběru partnera se navzdory své inteligenci posuzují hlavně podle vzhledu.) Ale pak začalo být ještě hůř.
Všechno se změnilo. Mokřady se změnily na orná pole. Dobytek se přestal brodit. Zmizely nížinné lesy a zvěř se odstěhovala do hor. Lidé s modrou krví se stali vzácností a léčitelky také. A jako vrchol všeho nám zdravotní pojišťovny oznámily, že nás neproplácejí, protože se přirozeně rozmnožujeme. Z odlehlých rybníků nás úplně vylovili (to víte, když na nás přátelsky zamávají, my vždycky všechny jak na povel připlaveme), hradní a městské příkopy nám zasypali, a nakonec se shlédli v průmyslové medicíně a nás označili za feudální přežitek. Chovali se k nám stejně špatně, jako ke svým bývalým feudálům, na jejichž krvi jsme si kdysi tolik pochutnávaly. Byla to pro nás chudá léta. Naše divoké sestřenky bez rudých pruhů, které po tisíciletí nacvičovaly chudý život po zlém, se nám a našemu podniku s lidma začaly vysmívat, když jsme najednou i my musely i v dospělosti přežívat jen o žábách a čolcích. Však se také naše stavy rapidně ztenčily, až se jiný druh krchých lidí zvaných biologové začal zlobit, že jim nejhezčí druh pijavky z přírody zcela mizí. Dali nás do červené knihy, ale nepochopili naše skutečné potřeby. Prý příroda! Co my s přírodou? Jsme společenští tvorové!
Mezi biology jsou ale naštěstí lidé naprosto zvrácení, kteří se přímo vyžívají v tom, že nesdílejí odpor svých soukmenovců k žábám, hadům, broukům, štírům, sklípkanům, černým vdovám a – ba ano – ani k červům, dokonce ani k červům. Ale co to říkám, copak se my můžeme srovnávat s červy? Vždyť přece ani žížaly, které stojí v evolučním žebříčku mnohem výše než larvy ovádů, komárů a další vodní havěti, s kterou se v tůňkách z nevyhnutnosti stýkáme, se nemohou srovnávat s naší tělní diferenciací, s naší efektivitou a koordinací pohybů, s naším mozkem! My, pijavky, červy pohrdáme. Když chcete zaručeně urazit pijavku, řekněte jí, že patří mezi červy a pochází ze žížaly. Říkám vám, my, pijavky, patříme do společnosti savců. Hloupí nás mylně označují za parazity. Kdepak! My jsme predátoři! Jen se zeptejte biologů, a nekulte oči, když vám to potvrdí! Máme deset očí, ostré smysly, rychlé reakce a mrštnost, ne nějakou přisedlou degenerovanost vodních bahnožravců. A slizký, to ve vodě musí být každý, i obratlovci.
Dnes jsme vstoupily do nové éry. Lidé nás opět uznávají, ale toto nově nabyté uznání nás vede divnými cestami. Rozmnožují nás v téměř sterilním umělém prostředí, po jídle nás likvidují jako nemocniční odpad, protože prý můžeme být infekční. Nechtějí už spoléhat na naši schopnost strávit krev nemocnou i zdravou, červenou i modrou. Co jim je po naší dlouhověkosti. Víte co to je, žít na stejném místě 20 let? To už začínáte své teplokrevné přátele osobně znát. Léčitelky nás kdysi považovaly za posvátné. Kdysi lidé dokonce věřili i na strašidla a největší z nich nazývali nějak na B. Dnes nevěří na strašidla ani na naši posvátnost. Jsme biologický materiál. Klonují nás, pitvají, extrahují a čtou naši DNA. A za chvíli nás opět prohlásí za nostalgický přežitek, protože hirudin z biočipů je sterilnější než ten náš. A pak určitě další chytráci řeknou, že náš hirudin patří do muzea a že když se celá aktivní doména udělá nějak jinak, tak tak a tak, a použité pijavky vysypat na hnojiště dějin. Zbytek naší populace přežívá nadivoko ve zbylých mokřinách, kde se nám naše příbuzné bez pruhů sice pořád ještě smějí, ale už ne tak nahlas, protože už i ony cítí, jak jim ti lidé budou ten svět brzy vylepšovat. Vlastně už vůbec nevíme, na čem jsme a co vůbec máme právo od těch zpropadených lidí ještě chtít, když jsou teď tak důležití... Jo, už vim. Nepusťte do našich tůní ty Hirudo verbana, co mají místo našich elegantních pruhů připomínajících řetízkový steh nevkusně široké červené pásy vzorované jako nějaké arabesky. Biologové o nás říkají prý jsme dva různé, sexuálně izolované druhy, ale jak nás znám, tak my bychom jim brzy určitě dokázaly opak a splynuly bychom v jeden hybridní druh, pokud by nás ty pohanské pijavky z Turecka úplně nepřeválcovaly, an se jim líhne v průměru víc mladých na kokon.
PS: Na rozdíl od H. verbana máme také černé pigmentované skvrnky na břiše. Tak nás koukejte rozeznávat. Další podvodné léčitele najdete na webu Martiny Balzarové.
