Drobečková navigace

Jánoš Selye a generalizovaný adaptačný syndrom

Slovo stress v angličtině původně znamená "zátěž, napětí". V mnoha jazycích (včetně češtiny) se slovo stres stalo synonymem pro psychický stres ve fázi, kdy je tento už nepříjemný – tedy psychický stres ve fázi vyčerpání. Tento text se akutním psychickým stresem nezabývá. Pokud vás zajímají byliny na psychický stres, podívejte se jinam.

Slovo stres zde používám v širším smyslu slova, který byl zaveden slavným fyziologem 20. století Jánoszem (Hansem) Selyem. Nazývat Selyeho "otcem stresu" (viz titulek Battistuzzi2011hsf) však není zcela správné – Jánoš Selye by se měl spíše nazývat tvůrcem tzv. sjednocené teorie medicíny. Že jste o žádné sjednocené teorii medicíny nikdy neslyšeli? Nic si z toho nedělejte, teoretická medicína se na lékařských fakultách nevyučuje...

Selyeho přínos – od stresu po teoretickou medicínu

Jánosz (Hans) Selye zavedl slovo stress do obecného povědomí v r. 1936 článkem "A syndrome produced by diverse nocuous agents" (Nature). Selye zobecnil teorii stresu a popsal tzv. generalizovaný adaptační syndrom – nespecifickou hormonální reakci, jíž savčí organismus reaguje na nejrůznější stresory uniformně výlevem adrenalinu, noradrenalinu a kortisolu. Za stresový hormon se považuje právě kortisol. Adrenalin (epinefrin) a noradrenalin (norepinefrin) jsou známé jako tzv. hormony útoku a útěku. Protože nové koště dobře mete, Selye v těchto heroických dobách vědeckého pokroku pochopil, že zákonitosti fyziologie a medicíny se dají zobecnit podobně jako fyzikální zákony. Chce to určitou změnu v zaběhlém lékařském myšlení, ale je to možné. Selye se proto v návaznosti na své objevy pokusil vytvořit lepší definici pojmů zdraví, homeostáze, stresová zátěž, adaptační rozmezí a tak dále. Tím vytvořil základy vědního odvětví, které on sám nazval sjednocenou teorií medicíny. Jedná se o ucelenou, ač problémy zatíženou teori – stejně jako například evoluční teorie v biologii, kde máme definovány pojmy fitness, evoluční tlak, genetický drift a tak dále.

Přínosy Selyeho lze dlouze opěvovat, jak to činí článek Szabo2012lhs, ale pravda je taková, že v 20. století se po odchodu Selyeho teoretická medicína jako odvětví už nerozvíjela. Selye se stal známým díky svým experimentálním objevům (kortizol) a jeho přínos v teoretické medicíně zůstal až do 21. století v zásadě bez povšimnutí. Zde připomeňme, že do oblasti teoretické medicíny patří i samotný pojem adaptogen.

Portrét Jánosze / Hanse Selyeho na kanadské poštovní známce
Portrét Selyeho na kanadské poštovní známce.
Portrét Jánosze / Hanse Selyeho na maďarské poštovní známce
Portrét Selyeho na maďarské poštovní známce.

Eustres, distres a adaptační syndrom

Co je to adaptační syndrom? Možná jste už slyšeli Selyeho pojmy eustres a distres. Zjednodušeně, eustres s řeckou předponou eu- je stres, dokud je "hodný".  Eustres nás aktivuje a umožňuje nám vyšší výkon. Distres je situace, kdy naše síly na přítomnou zátěž nestačí – zátěž převyšuje naše adaptační rozmezí. Ve svých publikacích (Selye1950sga, Selye1950ars a další) dělil stresovou odpověď na dva typy:

  • specifická stresová odpověď – souvisí přímo se stresorem a různí se podle druhu stresu. Příklad: Při zátěži teplem se potíme, při zátěži chladem dostaneme husí kůži a svalový třes, při zátěži fyzickou námahou se nám zrychlí dech a tepová frekvence...
  • nespecifická stresová odpověď – je při každém druhu zátěže stejná. Příklad: Ať už je to pochod pouští, ledovcem, maratonský běh, nebo hádka se šéfem, výsledkem je aktivace stresové osy a zvýšení hladiny kortizolu. Jiný příklad: Ať už je buňka poškozená teplem, radiací, jedy nebo jinými stresory, výsledkem je exprese opravárenských bílkovin – chaperonů.

Snahu lépe definovat pojem stresu Selye vyjádřil vytvořením fráze generalizovaný adaptační syndrom. Ten má tři fáze:

  1. fázi poplachovou – akutní stresová reakce. Příklad: Po spatření predátora se lekneme, zježí se nám chlupy, uvolní se adrenalin a noradrenalin a my jsme připraveni k útoku nebo útěku.
  2. fázi adaptační – fáze, kdy naše síly stačí na zvládání stresující situace. Příklad: Maratonský běžec běží rychlostí 20km/h a vydrží tak běžet velmi dlouho.
  3. fázi vyčerpání – neboli tzv. dekompenzace. Příklad: Netrénovaný člověk utíkajíc před predátorem po několika stovkách metrů ztratí dech a upadne do stavu vyčerpání. Jiný příklad: Netrénovaný člověk po 1 hodině pobytu ve studené vodě utrpí dekompenzaci a hrozí mu smrt podchlazením.

Tyto tři fáze stresového syndromu lze vypozorovat nejen u lidí, ale i u zvířat a dokonce i u jednobuněčných živočichů. U lidí a jiných savců ale dochází k typické hormonální odpovědi aktivací stresové (hypotalamicko-adrenální, HPA) osy. Hlavní stresové hormony jsou

  • CRH (corticotropine releasing hormone, kortikoliberin), který se vytváří v mozku (hypotalamu)
  • ACTH (adrenokortikotropní hormon), který se vytváří v hypofýze, uvolňuje do krevního oběhu a působí na nadledvinky
  • adrenalin, noradrenalin a kortizol, které se vytvářejí v nadledvinkách a krevním oběhem se dostávají do všech tkání

Zatímco adrenalin (epinefrin) a noradrenalin (norepinefrin) jsou typické pro první (poplachovou) fázi stresové reakce (pád do studené vody, nevhodný příchod příslušníka policie atd.), skutečným stresovým hormonem je kortizol. Těm, kteří v tomto terminologickém odstavci všechno vědí a nic si nepotřebují osvěžit, se omlouvám za nudný text.

Akutní stresová reakce v tomto smyslu není jen prvotní úlek, ale poplachová reakce trvající minuty až hodiny, během kterých jedinec mobilizuje své síly za účelem přežití. Pokud stresová zátěž (přesněji alostatická zátěž, Mcewen2000aal) nepřevyšuje adaptační rozmezí organismu, dojde k přizpůsobení – adaptaci. Stresová reakce vstoupí do adaptační fáze. V adaptační fázi se tělo sice méně šetří, ale setrvalou zátěž snáší – kompenzuje stresovou reakcí. Hladina stresových hormonů (hlavně kortizolu) je zvýšená. Mluvíme o kompenzované zátěži. Podle odolnosti jedince může adaptační fáze trvat různě dlouho. Pokud dojde k vyčerpání fyzických zdrojů organismu, nastává příznačně nazvaná fáze vyčerpání – dekompenzace. Zátěž už není kompenzována, dochází ke zhroucení homeostáze či dokonce smrti. Rozmezí, v kterém je organismus schopný zátěž snášet se nazývá adaptační rozmezí. Pokud je zátěž dlouhodobě snesitelná, k fázi vyčerpání a dekompenzace nedojde. Dochází naopak k adaptivním změnám v organismu – proto je sport zdravý. Naproti tomu chronický duševní stres zdravý není, protože zbytečně zatěžuje organismus kortizolem, což může přispívat k oslabení imunity, chronické depresi, obezitě a hypertenzi .

 

| 15.5.2018