Sedoulek japonský (Ophiopogon japonicus (Thunb.) Ker Gawl.) je v Asii vysoce ceněnou léčivou rostlinou, která se asi nejvíce proslavila svým použitím u srdečně-cévních nemocí. Recentním přehledem jeho tradičního využití a farmakologických vlastností je Chen2016ojp. Hlíza sedoulku, ophiopogontis japonici tuber, se v TČM používá k "uvolnění hlenu, úlevě od kašle, latentního horka v prsou a k vyčištění mysli" (Chen2016ojp). Sedoulek je společně se ženšenem a schizandrou součástí třísložkové TČM kombinace 生脈散 (šēn-mài-săn, doslova "k navození pulsu"), která se podává hlavně u srdečně-cévních potíží, včetně stavů po mrtvici. U srdeční a mozkové mrtvice se tato směs v čištěné formě dokonce podává injekčně (Li2011sic). Používá se i dvousložková kombinace sedoulku se ženšenem.
Vědecká medicína ve 20. století tuto rostlinu v zásadě ignorovala. Výjimkou bylo Japonsko, odkud pocházejí pionýrské studie o sedoulku (Kato1968sco, Arisawa1969sur, Kaneda1983sco, Ishikura1984acb). Širší vědecká veřejnost se o tuto rostlinu začal zajímat v podstatě až v 90. letech 20. století – většina z asi 20 vědeckých studií publikovaných v 20. století pochází z doby po r. 1990. V 21. století je situace úplně jiná – jen za první desetiletí bylo vědeckých publikací o sedoulku japonském téměř 100!
Výzkum farmakologických vlastností sedoulku se soustřeďuje na jeho tradiční indikace - nemoci srdce. Sedoulek má též účinky proti cukrovce. Symbiotické houby v kořenech sedoulku mu zase propůjčují mírné antimikrobiální vlastnosti (Liang2012aae).
Sedoulek v naší medicíně
Sedoulek je dnes (r. 2013) středoevropské veřejnosti (včetně lékařů) známý pouze jako akvarijní rostlina. Ale nebylo tomu tak vždy – vždyť už Český herbář z r. 1899 (online) o něm uvádí: "Sedoulek (Ophiopogon), a sice hroznatý, roste na Japanu. Kořen zadělává se do cukru, načež užívá se za sálep. Též se dává proti úplavici, proti prsním neduhům, proti nemocím zažívacího ústrojí aj." Český herbář už ale nevysvětluje, že pod "prsními neduhy" se míní též srdeční nemoci a angina pectoris.
Ta medicína, která sedoulek v 20. století ignorovala, dnes samozřejmě přispěchá říct, že veškeré dosavadní výzkumy klinickou potřebnost sedoulku nijak neprokazují a některé jeho účinky (např. antioxidační účinek ophiopogoninu) lze snadno nahradit jinými látkami. A mně jako vědci nezbývá než souhlasit. Takže pokud se rozhodnete sedoulek použít, nedělejte to z vědeckých důvodů, ale z nějakých jiných: například z úcty k magii TČM, nebo z pouhé iracionální náklonnosti k přírodnu a exotičnu.
Obsahové látky
Ofiopogonin, ruskogenin, β-sitosterol, stigmasterol a další specifické triterpenoidy a proteoglykany.
